Naše milované Novohradské hory známe téměř dokonale, vždyť jsme je na kolech projeli křížem krážem, ale ještě nikdy jsme v tomto malebném koutu republiky nebyli v zimě. Budeme stejně nadšeni, jako v létě?
Svátky jsou za námi a je zapotřebí vyhnat lenost z těla a jak jinak, než na běžkách, zvlášť když české hory zapadaly sněhem. A právě kvůli té záplavě bílého potěšení se mi nechce vyjíždět karavanem, cesty jsou zasypané a nandávání sněhových řetězů, není moje hobby. Proto se nabízí „masňácká“ varianta v podobě ubytování v penzionu. Snad se s tím vnitřně vypořádám, ale vzhledem k tomu, že není jiná volba, pokorně ustupuji a souhlasím. Lenka je připravená běhat do roztrhání těla, ale bylo by fajn přibrat ještě nějaké parťáky a tak vytáčím telefonní číslo na Jirku a prostou otázkou sonduji jeho chuť se trochu proběhnout. Podle předpokladu a k mé radosti je pro, čímž je sportovní skupina ustavena. Nyní ještě vybrat lokalitu, ale to nechám na zkušenějším Jirkovi a dávám mu na zvážení Kvildu či Novohradské hory. Následující den je jasno, máme zamluvený pension na Starých Hutích, v samém srdci Novohradských hor. Kromě ubytování Jirka, jako zkušený organizátor, připravil dvě tratě, které by měly být strojově upravené a pro naše ženy svou délkou akceptovatelné.
V pátek okolo poledního parkujeme pod Dobrou Vodou těsně u stop a řádně nadržení vyskakujeme z aut, abychom nachystali svoje lyže, ale jak rychle jsme vyskočili, tak se zase rychle vracíme zpět do aut, abychom na sebe oblékli další vrstvu. Venku fouká silný mrazivý vítr, který trochu boří naší představu o romantické vyjížďce pod modrou oblohou. Další vrstva nás už chrání lépe a tak přichází na řadu mazání, tedy pouze u mých lyží, obě holky i Jirka jsou „zoubkaři“ a s mázou si tedy hlavu nelámou, já dávám pod patu modrý Swix a už společně utíkáme do stopy, abychom se schovali v nedalekém lese. Stopa je protažená na klasiku a vypadá skvěle, teď ještě rozhodnout, zda pojedeme do leva, či doprava. Naše oči visí na Jirkových rtech, na kterého jsem mazaně přehodil veškerou zodpovědnost za trasu a případné průšvihy tak budou na něm. Ó, jaká lahoda, když nemám zodpovědnost! „Jedeme do leva“, velí náčelník a naše ski nás nesou na první kilometry trasy. Mezi tím se utišil vítr, oblohu zalilo slunce a sníh jiskří, jako flitry na svatebních šatech, prostě nádhera! Sotva po dvou kilometrech řešíme první dilema, jet po strojové stopě, nebo se dát vyšlápnutou stopou okolo Kuní hory? Jirka má jasno-okolo Kuní hory. Romantika pokračuje, jen ta stopa se podobá spíše oraništi, ale na druhou stranu není kam spěchat a jsme tu za zážitky a ne za výkony. Pod Cikánským vrchem se napojujeme zpět na stopy a ty nás přivádí až na hráz Mlýnského rybníka, kde je další pokračování seriálu: Kam teď? Strojové stopy se stáčí zpět k Dobré Vodě a po rovině, do kopce, vede opět jen prošlapaná tkanička na Vysokou. Já i Lenka bychom raději po upravené trati, Květě je to jedno, ale drží basu s námi a tak se opět všichni ohlížíme po Jirkovi. Ten stojí ve stopě s pomačkanou mapou v ruce a tváří se, že nás chce nechat demokratickou většinou rozhodnout. „Tak my bychom raději tu strojovku“ ujímám se role mluvčího. Jirka chvíli mlčí, a potom slyšíme slova, kterým se následující hodiny mnohokrát zasmějeme: „A není to škoda tam nejet, když už tu jsme?“ Což v překladu znamená: „Nic, žádná strojová stopa, hezky do kopce a nekecejte“. Znám ho už nějaký ten pátek a tohle jsem vlastně čekal. Na Lence je vidět zklamání, které se snaží Květa zmírnit tím, že nás láká na nádherné výhledy po okolí, no uvidíme…Zahazuji veškeré běžecké ambice i styl běhu, tohle prostě musíme vydupat na „paní radovou“. Několikrát se nám do cesty postaví polomy, které překonáváme na mnoho způsobů, až nás v našem ťapání zastavuje konec stopy. Ale nejsme na vrcholu, stojíme na křižovatce, uprostřed lesa a stopa se láme o devadesát stupňů vlevo, zpět do údolí. Kde jsou ty výhledy? No nic, jedeme zpět dolů, respektive ťapeme rozmlácenou stopu někam do neznáma. Počasí se mezitím výrazně zhoršilo, stejně, jako chuť našich žen jet dál. „ Jirko, kolik je to ještě kilometrů k parkovišti?“ ptáme se unisono „ Přesně 4,5 kilometru“ zní jeho odpověď, kterou však slyšíme další hodinu v nezměněné verzi. No zkrátím to, po lítém boji nás les vykopnul nad návsi a ten nahoře seslal do Novohradských hor sněhovou vichřici. Lepší zakončení romantického výšlapu jsme si nemohli přát, teď rychle do penzionu a pod vařící sprchu.
Ve Starých Hutích je domů, jako prstů na mých rukách, proto není těžké najít jediný penzion, který tu je, složitější je u něj zaparkovat. Bariéry sněhu dosahují úcty hodné výšky a my mezi ně musíme napasovat naše auta, což se nakonec úspěšně daří a konečně se jdeme ubytovat. A máme se jako králové! Jeden pokoj je De Luxe, druhý Comfort. My máme první možnost volby a tak instinktivně saháme za kliku DeLuxe (ach ta naše skromnost), což nám později Květa několikrát vyčetla, a konečně se můžeme prohřát v teplé vodě.
Přes noc napadlo poctivých patnáct centimetrů sněhu a tak do stopy příliš nespěcháme, protože se nám nechce zapadanou stopu prošlapávat mezi prvními, ale jak se zdá, udělali jsme taktickou chybu. Nejen že obě parkoviště u Dobré Vody jsou plné, ale i další volná místa po vsi, jsou zaplněna parkujícími vozy a to je neklamné znamení, že dnes ve stopě sami nebudeme. Naštěstí jsme si i my naše auta upíchli kamsi do závěje a vyrážíme. Po včerejší zkušenosti se stopami slevujeme z původního plánu objet Točník a budeme se motat jen po okolních pláních. Žádný experiment, jen pohodové klouzání ve stopě.
Stejně, jako včera, i dnes je snové počasí, jen teplota šplhá k nule a to nám lehce komplikuje skluznost lyží. Můj stoupací modrý Swix dělá svoji práci dobře, ale je to na hraně, takže si občas při smeknutí zanadávám. Překvapením je, že větší problém mají ostatní, byť jedou bez namazání na „zoubcích“, ale mohou si za to sami. Pravděpodobně lyžemi přejeli nějaké mokré místo ve stopě a zmrzlá voda se jim nyní mstí vysokými nábaly sněhu na skluznici. Za hrází Mlýnského rybníka už je stav neúnosný a tak musí lyže pryč z nohou a nastává oklepávání kilogramů namrzlého sněhu ze skluznic. Chvíli na to okolo nás projíždí sněžný skútr a obnovuje lyžařskou stopu přesně tím směrem, kam se chystáme i my. Skvělé! Před námi je nádherně „vysochaná“ stopa, kterou je škoda nevyzkoušet. Lyže jsou oklepané, můžeme pokračovat dál. Vrhám se do stopy a nechám se jí vyvést až na horizont malého kopečka, kde čekám na ostatní. Za mnou klopýtá Lenka, lehce proklínající svoje lyže, potom Jiří a kde je Květa? Vyhlížíme, kdy se na horizontu objeví její silueta, ale marně, Květa stále bojuje s námrazou svých skluznic. Sice to chvíli zkouší, ale když za sebou zanechává místo uhlazené stopy, sněhové krátery, uznává svůj boj za prohraný, sundává lyže a k autu jde po svých. To je jasná signál pro Jirku, aby dostál své partnerské povinnosti a byť nerad, i on se k autům přesunul pěšky. Pevnost vztahu je přednější, než nějaké ty najeté kilometry…
Končí krásný výlet do Novohradských hor a rozhodně platí: Na shledanou!
