V Peci pod Sněžkou jsem před dvěma roky zažil svůj ski alpový křest a nyní se do Krkonoš vracím pro další premiéru. Čeká mě večerní skitouringový závod dvojic.
Skialpinismus či skitouring je skvělá zábava. Svoboda, volnost, ale i dřina a bolest. Člověk si tu nádheru, která ho čeká, musí nejprve odpracovat a to je na tomhle sportu rajcovní. A co teprve, když se pustí „do křížku” se stejně zapálenými blázny!
Vánoce, dny na které se všichni po celý rok těšíme a právě o svátcích, začíná můj příběh. Jsem ve věku (bohužel), kdy už toho moc nepotřebuji. Snad každý z nás už někdy slyšel od svého blízkého ono okřídlené: Nic mi nekupujte, všechno mám. Jednoduchá věta, která těm ostatním pořádně zamotá hlavu. Ale já vážně všechno mám! Jediné, co si přeji, jsou nehmotné věci, zážitky a společně strávený čas s rodinou. Nelehké zadání, vím. Čas adventu nás objal okolo ramen, v rohu místnosti se pyšně naparuje nazdobený stromeček a televize přehrává pohádky, které jsem viděl snad sto krát. Stejně, jako léta minulá, i letos jsem nákup dárků ponechal na Lence, takže teď, při rozdělování dárků, si užívám překvapení spolu se všemi obdarovanými. A jaký je ten můj? Startovní číslo na legendární ski alpový závod dvojic-Noc tuleních pásů. Trefa do černého! Skvělé. Poběžím spolu s Jendou, „autorem”, tohoto nevšedního dárku. Jenže radost a nadšení vzápětí odchází na střídačku a na pomyslný led naskakuje oprávněná obava o stav mého fyzického fondu. Sice bych závod mohl pojmout „na pohodu”, ale to já neumím. Přede mnou je čtrnáct dní a ty vyplním co největším počtem naběhaných kilometrů. Čert vem moje bolavá záda a rozbité koleno.
Je tu páteční podvečer, dva týdny utekly jako voda v řece Úpě a my se pomalu přibližujeme k Peci pod Sněžkou. V autě vládne dobrá nálada, lehká tréma i drobné vzájemné pošťuchování se. Jeden trumfuje druhého a nemůžeme se dohodnout na tom, kdo na koho bude čekat. Já i synek trváme na svém, i když jen na oko. Mě je přeci jasné, že mu nebudu stačit, ale přiznat to z pochopitelných důvodů nemohu. Všechno je, jak má být. Tedy téměř všechno, chybí totiž to nejdůležitější a to je sníh. Všude okolo nás jsou jen zelené louky. Dost velká bída, ale podle aktuálních zpráv se s tím pořadatelé poprali a závod se uskuteční. V Klondike baru, kde horečnatě probíhá registrace závodníků, si fasujeme startovní čísla a pomalu se rozkoukáváme.
Jsem tu nováčky a tak je pro nás vše nové. Bar se plní příchozími závodníky, páry i skupinkami, vítají se tu staří přátelé, pokřikují na sebe, od baru slyším cinkot půllitrů a vůbec to tu nevypadá, že by tu někdo trpěl před startovní horečkou. Těžko rozeznat hobíka od nabušených borců. Vládne taková jiskřivá pohoda. V té chvíli si nejde nevzpomenout na naše první závody horských kol, které jsme před mnoha léty absolvovali na Zadově. Tam byly naše úsměvy a pozdravy opětovány ze strany upjatých favoritů závodu jen nepřítomným, zamračeným pohledem a mlčením. Ale pryč od kol, upínáme lyže na batoh a jdeme na start pod sjezdovku Javor. Za Vlčím potokem se řadíme mezi ostatní závodníky a než tma zahalila startovní bránu, stojíme uprostřed pěti set hlavého davu.
Do startu zbývá ještě pár minut a tak je čas i na stanovení správné taktiky. Ta k závodu patří, zvláště v případě, že poběžíme ve dvojici. Máme před sebou tři stoupání a sjezdy, dohromady 12,5km s převýšením 800 metrů. A také počáteční, asi kilometrový přesun po botách k dolní stanici Hnědého vrchu. „Na ten po startovní běh se vykašleme, ať si běží. Půjdeme v klidu,” udílím instrukce. “Nechci se utavit hned na začátku a navíc stojíme na ledový plotně. To je o zlomení ruky.” Start! Je to tu. Dav se dal do pohybu. A co my? Pochopitelně běžíme! Atmosféra mě semlela a na nějakou klidnou chůzi už nemyslím. Snažím se držet balíku, který se pomalu odpoutává od ostatního startovního pole, a očima visím na patách těch, co letí přede mnou. Na Jendu nemyslím a spoléhám, že se mu v davu někde neztratím.
Plíce pálí, nohy tuhnou, ale zdá se mi, že k nazouvání přibíháme na slušné pozici, jenže stačí zvednout oči a všechno je jinak. Borci v obepnutých kombinézách a lyžích s váhou a tvarem připomínající běžky, už mizí v lese, vysoko nad námi. A od nich k nám se klikatí světélkující had, plný závodníků. Rychle nazouváme lyže, abychom neztratili nic ze své těžce vydobyté pozice, a jdeme na to. První část Bramberku je pozvolná, ale i tady dostáváme na frak od několika dvojic a dokonce mě předbíhá i dvojice navzájem přivázaná lanem. No ty vole! U rozdvojení černé a červené tratě se přiostřuje. Kličkujeme mezi boulemi po sněhu, připomínající krystalový cukr a vyhlížíme rozhlednu. První a nejtěžší stoupání je za námi. Pásy ze skluznic mizí rovnou pod bundu a teď si snad trochu odpočineme při mírném traverzu k Lesní Boudě. Prd odpočineme. Tělo se balí do vajíčka a na rovince se navíc ještě musí přibruslit. Kyselina mléčná má v mých skromných svalech doslova hody! Na Zahrádkách nás červené blikačky posílají prudce do leva a je tu první sjezd. K mému překvapení je i přes tmu docela vidět a sjezdovka není až tak strašná, jenže všeho do času. Stačí, abychom se přehoupli přes hranu, a v tom okamžiku se ocitáme mezi plotnami a boulemi. Tady bych jel opatrně i ve dne, na tož teď. Ale co na plat, je to závod! Stopu napřimuji, co mi jen strach dovoluje, a poslouchám, zda za mnou sviští i Jendovi lyže. Prví dvoj boj, je za námi. U plůtku zase nadáváme pásy zpět na skluznice a mezi tím slyšíme okolo sebe: Zdenku, Karle, Martine, kde jsi vole?” To se svolávají dvojice, které se během sjezdu roztrhaly.
Druhé stoupání už není tak ostré a mě se zdá, že chytám druhý dech, jenže od Žižkovi boudy po Pražskou je to ledová holomajzna a mám co dělat, abych uvisel Jendu. Ten jede suverénně, o něj strach nemám. Jen mě trochu sere, že ho brzdím. Za Pražskou se terén narovnává, ale místo, abychom se trochu sklouzli, musíme po pásech až na Slatinnou louku. A tady začíná to pravé peklo. Lesní průsek je pokryt ledovým korytem, s nespočtem kořenů a děr podél potoka. A právě do něj mi hned na začátku úseku sjela lyže. Tak to je konec, proletělo mi hlavou. Pás se nasáknul vodou a teď budu nabalovat sníh! Vzteky nevidím! Co nejrychleji nakopávám botu zpět do lyže a zařazuji se mezi ostatní, do závodního hada. Nadávám, kleju, ale šoupu nohama, co mi síly stačí. Těsně před Javorem se ze stopy už opravdu stává nebezpečný úsek, proto nás pořadatelé zouvají a k hraně sjezdovky musíme seběhnout po svých. Druhý sjezd do Javořáku je relativně pohodový, jen psychika trpí. Zatím co my sjíždíme dolů, osvětlený had už stoupá vzhůru. V tom okamžiku si poprvé připouštím skutečnost, že dostaneme na frak a naše přání být do dvoustého místa může vzít za své. Občerstvení! Skvěle! Horký čaj mi náramně pomohl, mám sušák už pěknou chvíli, ale neodvážil jsem se sáhnout do batohu pro bidon, abych Jendu ještě více nezdržel. Poslední stoupání. Slibuji si, že do toho dám všechno, ale nejde to. Je tu krize! I přes to se snažím nevypadnout z vláčku závodníků a jdu na krev. Vedle kyslíkového dluhu se o slovo hlásí i puchýř na levé patě. “Pojď, to dáme, už jen kousek”, slyším Jendovo povzbuzování. Nahoře už skoro nedýchám, rychle strháváme pásy a valíme po sjezdovce dolů. Jistě by to šlo i rychleji, ale nechceme riskovat, v tohle stavu stačí jen málo a karambol je na světě. Ještě krátký protisvah a jsme v cíli! Nakonec slušné dvě hodiny a sto čtyřicáté místo. S medailí na krku objímám Jendu a zaplavuje mě neskutečná radost. Je to velká porce adrenalinu. Tenhle pocit ve mě zůstane na dlouho.
