Náhorní plošina Hohe Wand

Za mojí návštěvou náhorní plošiny Hohe Wand stojí tak trochu smůla a počasí zároveň. Ale nelituji. Posuďte sami.

V kalendáři mám u data 20. 6. už dlouhé měsíce napsáno: Grossglockner. Výstup na nejvyšší horu Rakouska je mojí jarní motivací a zároveň radostí, o kterou se chci podělit se synem a kamarádem Martinem. Horským vůdcem, který by nás měl k vrcholu doprovodit. Vše klape, jak má. Chalupa je zamluvená, dlouhodobá předpověď přímo skvělá a zdá se, že si konečně splním svůj sen. Jenže, co čert nechce, na Alpy se valí studená fronta, kterou doprovází silné bouřky a to není věru ideální počasí pro horské výstupy. Čtvrtek se blíží a já každou hodinu sleduji aktuální vývoj počasí. Ještě v den odjezdu je tu malá šance na změnu. Budeme mít kliku? Ne! Prostě ne! Bohužel. Musím to odpískat. Cítím se jak malý kluk, kterému rozbořili hrad z písku. Dobře, nebudu bědovat a místo vysokohorské turistiky si střihnu alespoň nějakou ferratu. Ale nutnou podmínkou je dobré počasí a vypadá to, že v pátek by se na západě Rakouska mohlo ještě udržet slunečno. Tím je rozhodnuto a začíná akce kulový blesk. Z batohů mizí zimní bundy, teplé oblečení, mačky i cepín a naopak balíme lezeckou výstroj a opalovací krém. Spolu s Jendou odjíždíme na jihozápad od Vídně, k vápencové stolové hoře Hohe Wand.

Vzhledem k tomu, že půjde jen o jednodenní výlet, ponecháme tentokrát karavan ve stínu přístřešku a noc strávíme v penzionu na okraji obce Maiersdorf.  Malá, půvabná vesnička na úpatí národního parku, působí klidně a ospale.  Za to pan domácí je svižný senior, který nás s úsměvem na tváři a salvou vět, vítá ve svém pensionu, aby nás vzápětí pyšně uvedl do pokoje. Výhled z okna máme přímo na západní část náhorní plošiny, která v dálce přechází do sousedního celku Dürre Wand. Kolmé stěny, až 150 metrů vysoké, ve mně vzbuzují respekt, ale zároveň chuť, popasovat se s touhle výzvou. Po syté večeři v nedalekém hostinci padáme do postelí, zítra nás čeká náročný den.

Vstáváme brzy, abychom první z dnešních ferrat stihli vylézt ještě před polednem, protože slunce a teplota budou mít sílu japonského zápasníka sumo. Výchozím místem bude malé parkoviště pod Sonnenuhrwand, stěnou, na které je zdejší nejtěžší ferrata HTL Steig, kategorie D/E. Prašný plácek je bezprostředně pod skálou a jedinou překážkou v cestě k němu je nám mýtná brána panoramatické cesty. Tady si odlehčíme pár drobných EUR a ujíždíme do kopce, abychom zabrali jedno z posledních volných míst na parkovišti. No vida, bylo to o fous! Je tu sice plno, ale obavy o fronty na skálu nemám. Zdejší národní park je útočištěm nejen nás, vyznavačů zajištěných cest, ale i pravověrných horolezců, bláznů na padácích a turistů. Takže těch pár posádek aut se po rozlehlých pláních jistě ztratí.

Nástup na ferratu je relativně krátký, stačí přejít louku a lesem, podél skal, se protáhnout až k samému nástupu na skálu. Tak jak bývá často zvykem, i na této ferratě je počáteční úsek rozřazovací. Ti, kteří s ním mají problém, by měli zvážit, zda se raději nevrátit zpět. Přecenění svých sil a možností, může mít fatální následky. Počáteční převis máme za sebou a já si až nyní uvědomuji, že Jenda jde letos svojí první ferratu a já blbec, ho vezmu hned na takhle těžkou. S trochou obav pozoruji jeho styl lezení, ale jde na jistotu. Obavy jsou zažehnány.

Asi po hodině jsme u krátkého chodeckého úseku, kde se cesta dělí. Pro odvážné je tu úsek Blutspur, kategorie E, nebo “déčkové” pokračování po exponované skále, v bezprostřední vzdálenosti od vyhlídky Skywalk. Tudy půjdeme my. Ale než se pustíme na poslední vzdušný převis pod vyhlídkou, chvíli spočineme ve stínu vzrostlých stromů, protože slunce je dnes opravdu spalující a poslední úsek je veden jen na rozpálené skále. Po dvou hodinách jsme nahoře a můžeme se za odměnu kochat výhledy na okolí z vyhlídky Skywalk.

Cesta k parkovišti stezkou Völlerin nám zabere slabou hodinku, což je skvělé, protože dlouhé sestupy jsou pro nás přímo ubíjející. Tím je dnešní plán naplněn z poloviny, tu druhou tvoří nedaleká Gebirgsvereins Klettersteig klasifikovaná obtížností D. Přejezd nad obec Grünbach am Schneeberg nám zabere slabou půl hodinu, stejně, jako nástup na ferratu. Ten už je na rozdíl od toho ranního lehce složitější a orientace ve spleti cest poměrně náročná. Samotný výstup nám do cesty postavil pár úseků jen na tření, s přírodními chyty a silových úseků bylo jen pár. Celkově si tuhle zajištěnou cestu užíváme, je víc na pohodu. Na náhorní plošině jsme přesně hodinu po poledni, proto není divu, že nás trochu prohání hlad. A když před sebou vidíme ukazatel Huburtushaus, oběma se nám na tváři objevuje úsměv. Tak to vypadá, že si dáme pěkně do nosu. A stalo se! S plnými břichy, odpočíváme před chalupou a sledujeme ferratisty, kteří odchází, nebo se vrací z nedaleké Steirerspur. Mě i Jendovi je jasné, že tuhle kratičkou a lehkou ferrátku si můžeme odpustit. Po těch dvou kládách, které máme za sebou, by to byla jen ztráta času. A toho nemáme na zbyt. Studená fronta se blíží a s ní i bouřky s deštěm. Ale nemusíme smutnit, den to byl parádní.