Lipenská přehrada je rozdělena ve dvojí, část od Horní Plané po proudu, je již dlouhá léta zasažena přemírou cestovního ruchu, na rozdíl od horní části přehrady, která si zatím drží punc divoké přírody a únosné meze komerce.
Okolí Nové Pece, je přirozeným centrem pro všemožné výlety po okolí a najdou zde vyžití turisté, bruslaři, cyklisté i rodiny s dětmi, ale všichni mají jedno společné, ke svému relaxu nepotřebují bazény, tobogány, golf nebo bobovou dráhu. Spokojí se s prostou a zatím nedotčenou přírodou. Tím ani v nejmenším nezavrhuji "rozmazlování civilizací" , ale pro nás je to pravé Lipno právě zde, v Nové Peci. V pátek na podvečer přejíždíme most přes Vltavu a jsme u cíle cesty, teď jen najít nejvhodnější místo, jenž se stane pro tento víkend naší základnou. Starý kemp u dráhy, je mimo provoz, ale náhrada je bezprostředně pod ním, hned u jezera, není tedy nad čím váhat. Zvláště, když v přilehlé hospodě točí polotmavý ležák Klostermann. Nemusím tedy popisovat páteční večer, ale pil jsem opatrně, řekl bych, že jsem to pivo skoro srkal. Na sobotu mám naplánovaný poměrně dlouhý výlet a tahat s sebou bolehlav se mi nechtělo. A jaký že to máme plán? Za víkend navštívit tři státy, počítám-li i Čechy. To vše díky nedalekému česko-rakousko-německému trojmezí. Ale postupně. V sobotu nás čeká okruh: Nová Pec, okolo Schwarzenberského plavebního kanálu s odbočkou na Plešné jezero k Jelením vrchům, odtud k Rosenauerovu pomníku a do Nového Údolí, kde překročíme hranice s Německem, abychom se dlouhým stoupáním dostali na Třístoličník, z kterého sjedeme zpět do Haidmühle a přes Stožec zpět do Nové Pece. Na mapě to vypadá náramně, některé pasáže cesty mám v paměti z minulých cest po okolí, a tam, kam mi nebude sahat paměť, bude k ruce mapa. Necháme se tedy překvapit, ale zároveň musím mít na paměti jednu věc a to dost důležitou. Tentokrát mi parťáka dělá manželka a nerad bych ji úplně utavil nebo vyvolal nějaké "cestovatelské spory". Chlapy mi rozumí .... První kilometry vedou po pohodové cestě podél kanálu, který spojuje jeden z přítoků Studené Vltavy s rakouskou řekou Grose Mühl a má téměř 44 km na délku.
Na Hučině se od něj odpojujeme, abychom si střihli dlouhý stoupák k Plešnému jezeru. Z minula jsem si uchoval v paměti pohled na uschlé stromy na protější straně jezera a mám radost, že nyní vidím bující podrost nových stromů. Ten pohled již není takt skličující, jak minule.
Lehce po poledni sjíždíme do Nového Údolí a v plánu je oběd. Ti, kdo mě znají, vědí, že se mě drží takový speciální a nevyléčitelný bacil, jenž se občas vynoří a úřaduje. Je to "gastrosmůla". Jednoduše řečeno, vždy si spolehlivě vyberu to nejhorší jídlo. V praxi to znamená, že všichni ti, kteří se mnou sedí u stolu čekají, až si vyberu. Tím jim eliminuji riziko a oni objednávají v pohodě. Dnes se bacil opět projevil, králík na smetaně! Nevadí, po cestě na Třístoličník jsem se "dojedl" tatrankou. Kopec nám dal trochu zabrat, Lenka poprvé brblá, ale vidina rádlera a štrůdlu dělá divy. Název Třístoličník, Dreisesselstein, je odvozen od nedalekého Trojrozmezí, vrchol kopce tvoří žulové skalní útvary s vrcholem Hochstein (1333 m), kam míříme po malém odpočinku v chatě Berghasthof Dreisessel i my.
Poslední část cesty Haidmühle-Stožec - Nová Pec, je buď z kopce, nebo po rovině a to je více než povzbudivé. Do kempu se vracíme utahaní, ale spokojení, 85km v nohou a nastoupaný rovný kilometr.
Neděle je opět jako ze žurnálu, modrá obloha a slunce v plné síle. Dnes šlapeme pro změnu do Rakouska a v plánu je poloviční porce kilometrů, než včera ( jestli nezabloudíme). Z Nové Pece na Říjiště, po Rakouské cestě k hranicím a dlouhým traverzem do lyžařského střediska Hochficht a přes Schöneben zpět. Na rozdíl od včerejška nás nečeká žádný záludný kopec, snad jen výjezd na hřeben ke státní hranici nám dává poznat, že jsme na Šumavě.
V Schönebenu kopírujeme jednu z běžeckých tratí, která nás dovádí až k rozhledně Moldaublick ( Vltavská vyhlídka) a zde končí značené cyklotrasy.
Dál do lesů mohou jen pěší. O tomhle malém problému jsem věděl a mám připravenou variantu, jak se dostat k dnešnímu motivačnímu cíli, stylové hospůdce Sonnenwald jinou cestou. A tou je krátký úsek po turistické červené trase, která nás napojí na pohodlnou šotolinovou cestu, vedoucí k hospodě. Ale trefit správně trasu, nás stojí maličko sil a času při krátkém bloudění. Když už konečně vidíme červenou značku a u ní mladý pár, máme vyhráno. Za odměnu se přímo božsky najíme z domácí kuchyně. Vzhledem k tomu, že nám do kempu zbývá sotva hodina jízdy podél kanálu, není kam spěchat. Zastavujeme u místa, kde před 2. světovou válkou stála obec Zadní Zvonková, kterou obývalo několik stovek lidí, ale ke své smůle byla přímo na hranici "železné opony" a tím byl její osud zpečetěn.
Byla srovnána se zemí a obyvatelé odsunuti. Jediné, co po celou dobu naší izolace žilo svým životem, byl kostel sv. Jana Nepomuckého, pomalu chátral až do doby porevoluční, kdy se o jeho záchranu postarali právě ti, kteří byli po válce odsunuti. Tato místa by měla povinně navštěvovat generace, která minulý režim nezažila a jen obtížně chápe naše kostrbatá a nezáživná vyprávění o perzekuci a totalitě. Ale dost historie, před námi je pohodová cesta lesem, podél kanálu, která nás po pár desítkách minut zavádí až k Lipnu. Tím končí víkendové "lipnování" a příště je na řadě protější strana, Černý les a Knížecí stolec.
