Lipno a jeho okolí nejen na kole.

Myšlenku objet na kole Lipenskou přehradu nosím v hlavě již dlouhé měsíce, nadešel čas přejít od teorie k praxi.

Je začátek října, mohlo by nám vyjít počasí. Tak s takovou myšlenkou jsem si v duchu pohrával při plánování výletu. Ale člověk míní a příroda mění. Koncem týdne se zásadně kazí počasí a my v sobotu ráno odjíždíme smířeni s tím, že spíše než pivo, budeme po cestě popíjet horký čaj. Jako výchozí bod okruhu si vybíráme Lipno nad Vltavou, odkud v devět hodin vyrážíme směrem na hráz a po jižní straně Lipna dál. Jihočeské moře, jak se také Lipnu říká, je se svojí rozlohou 48m2, největší vodní plochou v Čechách a objet ho dokola mi přišlo, jako dostatečná výzva. V různých článcích na cyklo servrech se píše o délce okolo 100km, tak uvidíme, kolik ukáže tachometr nám. Po cestě do Nové Pece prakticky nepotřebujeme mapu, jedeme pohodlně po starých pohraničních signálkách, jen to chladno je teď dopoledne dost vtíravé. V Nové Peci je čas na oběd a na nahřátí se před druhou polovinou cesty. Stojíme před rozhodnutím zda důsledně kopírovat vodní plochu, což prakticky znamená jet po hlavní silnici, nebo se pustit severněji do kopců. Jenda i Kuba nechávají mapování na mě a tím pádem je rozhodnuto, míříme do kopců.

Cesta je náročnější, ale o to víc zábavnější, tu a tam na nás vykoukne Lipno a my máme možnost vidět tu rozsáhlou vodní plochu z trochu jiného pohledu, než obyčejně. Ale abych nevzbudil falešné iluze o romantice, je zima, vlezavo, mraky nevěstí nic dobrého a navíc jsem tak trochu zakufroval. Jediné, co vím, že míříme k vodě, ale kde vyjedeme opravdu nevím. Kluky nechávám v iluzích, že mám vše pod kontrolou a jako záminku sjezdu dolů si beru začínající déšť. A mám štěstí, vyjíždíme z lesa rovnou u hospody. Pohled na ní vyluzuje na Jendově tváři široký úsměv a to jsem rád. Mám trochu výčitky, zda to pro něj není velké sousto, přeci jenom pustit se ve dvanácti letech na tak dlouhý výjezd není legrace. Ale drží se statečně. V hospodě jsme přečkali déšť a před námi je poslední čtvrtina cesty. Tu už dáme po asfaltu. Ke karavanu přijíždíme v půl páté odpoledne, tak trochu promočení a prokřehlí. Ale dali jsme to, natočeno máme 90km! Kluky jsem rychle zahnal do karavanu, zatopil na maximum a postavil na horký čaj. Ale co čert nechtěl, po necelé hodině mi došel plyn.

Jsem lajdák, měl jsem si plynové bomby zkontrolovat před odjezdem, ale už se stalo. Naštěstí v Černé je benzínová stanice, kde si mohu bombu vyměnit a tím je vyhráno, nemusíme domů. Míříme na parkoviště pod Kleť, kde si konečně můžeme udělat pohodu a trochu zrelaxovat. Ráno nás čekalo příjemné překvapení, ošklivé počasí je pryč a místo něj je na obloze modro a podzimní slunce. Dnes necháváme kola v klidu a nazouváme trekové boty, abychom si vyšlápli na nejvyšší vrchol Blanského lesa, k rozhledně Kleť.  Od parkoviště vzhůru Vás může odvést lanovka nebo se můžete vydat po svých. My jdeme pochopitelně pěšky a to kolmo svahem pod lanovkou a i tak je to oproti včerejšku taková lehká procházka.

Z rozhledny bývají za dobrého počasí vidět i obrysy dalekých Alp, ale to dnes bohužel neplatí. Za to jsem si všiml, že u hospody půjčují koloběžky, Jendovi hned zajiskřilo v očích a i mě s Kubou se případný sjezd na parkoviště zamlouval. Ovšem nutnou podmínkou vypůjčení si stroje je, mít s sebou nějaký doklad totožnosti a to my nemáme. Zkouším na obsluhu všechny triky co mě napadají, včetně smutných očí mého syna. Bez úspěchu. Prohlídka observatoře je jen slabou náplastí za adrenalinový sjezd dolů. Výlet zakončujeme prohlídkou nedalekých Holašovic, vesničky zapsané díky svému "selskému baroku" na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Na rozdíl od mnoha jiných památek či rezervací, se zde opravdu žije, žádný skanzen jen tak na oko. To je pro mě cennější, než nějaké "turistické kulisy". A na závěr? Stihnout za víkend "moře a hory" je fajn, zkuste to také.