Liberec - MTB pod Ještědem

Kolo se pro mě v posledních letech stalo životním stylem. Netrénuji pro výsledky a závody, ale pro ten skvělý pocit, když se posledním šlápnutím do pedálů přehoupneš přes kopec a víš, že jsi ho dal.

Ale čas od času, je zapotřebí otestovat svoji formu a změřit síly s ostatními. Zvlášť, když jde o tak těžký závod, jako je MTB maraton Ještěd, 50km s převýšením 1.700m. Jeden z nejtěžších závodů této série. Díky našemu domečku na kolech, se můžeme do místa konání závodů, Vesce u Liberce, dostat již s jednodenním předstihem a pohodlně se vyspat bezprostředně u prostoru startu. Pečlivě vybírám místo v rohu parkoviště, pěkně u trávy a s jistotou, že po závodech bez problémů vykličkuji mezi parkujícími auty. Manévry jsou za mnou, jdeme se zaregistrovat a vyzvednout si startovní číslo. Jenda startuje z první vlny, za to já, s číslem 522, až z té poslední. Tak to bude masakr, no nic, pojmu to tréninkově a uvidíme. Před večerním sledováním fotbalového mistrovství Evropy ve fotbale, si ještě jedeme trochu protočit nohy a prohlédnout prvních pár kilometrů tratě.

Po návratu ke karavanu pozoruji na ženy obličeji, lehce vyděšený výraz ve tváři.  Místní omaldina s auty všech značek, typů a stáří, si před naším karavanem dává moto sraz, začíná znít dunivá hudba a slyšíme pískot gum. Basy rozvibrovaly karavan a já procházím zkouškou trpělivosti. Naštěsí to chlapci před půlnocí balí a my můžeme usínat v klidu.

Startujeme až před polednem, proto v klidu snídáme a pomalu se dostáváme do závodní atmosféry. Na startu zkouším fintu, jak se dostat alespoň o jednu vlnu blíže stratu, stoupám si do koridoru čísel 400-500. Ale takových chytráků, co to zkoušejí jako já, pořadatelé už zažili dost, nekompromisně mě odhalují a posílají na místo, kam patřím. Dobrá, říkám si, pojedu podle možností a závod si užiji.

V tom daleko před sebou, v balíku závodníků, zahlédnu drez, který patří cyklistovi, jenž mě v minulé sezóně porážel, tím vlastně motivoval do zimní přípravy a letos nadešel čas "odplaty". Tím pádem padají plány na pohodový závod a pojedu co to dá. Problém je v tom, že svého "motivátora" mám asi o 200 startovních čísel přede mnou a bude velká dřina se prokousat alespoň na jeho záda. Start. První vlna vyráží, my vzadu si můžeme ještě několik desítek sekund vyprávět a dojídat energetické tyčinky, než i my protínáme startovní čáru. Boj začíná. Trochu riskuji, předjíždím špalír závodníků mimo trať a snažím se posunout pod prvním kopcem co nejvíce dopředu. Daří se, visím kolegovi na zádech, teď malý trhák, který musím zbylých 40km udržet. Trať je krásná, vesměs šotolina, cesty lesem i po loukách. Vyjma té, která vede na Ještěd, tady najíždíme na asfalt, dáváme nejlehčí převod a trpělivě šlapeme. Ale opravdové "bajkerské utrpení" je až následný houpáček na vrchol Javorníku.

Už melu z posledního a oči mi čím dál tím častěji sklouzávají na tachometr. Poslední desítka kilometrů a jsme v cíli, kde mě ve sprintu na pásce, povzbuzuje rodina. Syn dojel na trase C v první patnáctce  a já jsem v první třetině výsledkové listiny. Krásný závod a jsem rád, že mě sem Jenda, i přes můj odpor, dokopal.

Zdroj fotografií: z mého mobilu a některé z oficiálního webu závodu.