Lago di Garda z nadhledu.

Jaro klepe na dveře, přes to se zima stále drží zuby, nehty. Trochu koketuji s myšlenkou posledního ski-alpového výletu, ale když vidím tu skvělou předpověď počasí na Lago di Garda, je rozhodnuto.

Karavan přezbrojuji na letní sezónu a do jeho útrob rovnám vše, co je s tímto ročním obdobím spojeno a jako každý rok toho není málo. K mé porci věcí se ještě přidává Lenka se svými hadříky a zdá se, že jsme na čtyř denní výlet k jezeru plně vyzbrojeni. Mojí hlavní náplní budoucích dní, budou ferraty v okolí jezera a zbylý čas strávíme společně s Lenkou couráním po okolí a odpočinkem u vody.

Do Torbole přijíždíme už ve čtvrtek dopoledne s vědomím toho, že může být problém s upíchnutím našeho drobečka v kempu, protože Velikonoční svátky přilákají k jezeru davy lidí a rezervace místa není možná. Proto v našem případě platí, kdo dřív přijede, ten má vyhráno. Srdečně se vítáme s osazenstvem recepce a jsme k naší radosti ujištěni, že místo tu pro nás je, jen vybrat jaké. Procházíme kempem a diskutujeme, kde nám bude nejlépe: Tady? Ne, sem nesvítí sluníčko. A vedle toho Němce? To by šlo, ale nechytíme satelitní signál. Připomíná mi to situaci, shodnou s tou, kdy stojím v kabince, Lenka mě zásobuje nekonečným počtem oblečení a ptá se, který model je ten pravý. „Nevím! Vyber ty“, zní obvykle a stejné je to i dnes.  Je vybráno, já poslušně couvám na naši parcelu, rozkládám stůl, židle a společně si lebedíme, jak pěkně jsme si vybrali.

Jsme zabydleni, teď je na řadě lednička, tedy lépe řečeno, její naplnění a to vyřešíme v našem oblíbeném COOP, kde do košíku postupně padá samá dobrota a mě se už teď sbíhají sliny. V pozdním odpoledni mám v plánu slézt nějakou malou ferratu na rozcvičení, ale než přijede zbytek party, s kterou polezu, potulujeme se s Lenkou po Torbole a okolí. Sledujeme co je nového a s trochou nelibosti vnímáme ty davy lidí, mezi kterými musíme kličkovat. Ale s tím se nedá nic dělat, i když bychom měli Gardu nejlépe sami pro sebe.

Přišel čas mého prvního lezení a prvním „gardským kouskem“ bude Ferrata Rio Sallagoni pod hradem Drena.  Nepůjde o nic těžkého, obtížnost je kategorie C a celou ferratu lze zdolat za hodinu. Její výhodou je blízká vzdálenost od jezera a také stálý chlad, protože cesta prochází stinnou soutěskou nad potokem, který prudce padá do údolí. Po cestě zdoláme dva zábavné lanové mosty, párkrát si namočíme nohy v potoku, při jeho překračování a odměnou za útrapy je birra la spina na horním parkovišti. Rozcvička je za námi, další dny budou ostřejší.

Pátek má parta v merku pašeráckou stezku Sentiero Contrabbandieri, kterou jsem šel už minulý rok a proto je pro dnešek nechám samotné a místo toho si s Lenkou vyšlápneme na nějaký kopec v okolí. Vybírat musím s opatrností, abych ženě příliš nenaložil, na druhou stranu je třeba pro svou kondici něco udělat, proto padá volba na Monte Rocchetty, příkrý kopec přímo nad Riva del Garda. První zastávkou na vydýchání je benátská pevnost Bastione, z jejíž ochozů je krásný výhled na městečko. Sem míří většina turistů, ale navazující chodník ke kapli Sv. Barbory je už sítem, kam se pouští buď trekaři, nebo feratisté, mířící na žebříkovou ferratu Via dell' Amicizia. Moje a Lenky cesta končí právě u kaple pojmenované po patronce horníků, kteří jí zde v roce 1935 postavili k jejich ochraně při výstavbě hydroelektrárny Ponale. Počasí jsme si vybrali skvělé, slunce sice svítí, ale teplota je únosná, tím pádem nejsme sežehnuti na uhel, jako kdybychom sem šplhali v letních měsících. K dovršení absolutní pohody nám schází jen otevřená chata Capanna Santa Barbara, ale to už bychom chtěli mnoho. Odpoledne je ještě mladé, proto koketuji s myšlenkou vyrvat Lenku ještě o „patro“ výš, ale nakonec dávám přednost rodinné pohodě a scházíme zpět dolů na Piazza III. Novembre, kde se necháme rozmazlovat bruschettou a aperolem. Uznávám, že i tento způsob turistiky má něco do sebe.

Ještě jsem se nezmínil o mém drobném problému, který mě k jezeru doprovází. Opět jsou to bolavá záda, tentokrát mě trápí na můj vkus až příliš dlouho. Při odjezdu jsem si řekl, že to zkrátka zkusím, a když to k tomu nebude, svěsím hlavu a budu zde za diváka. Zatím drží, ale dnešek bude opravdovým testem, jedeme do Sarche, nad kterým se vypíná kopec Piccolo Dain 967m do jehož stěny je natažená extrémně těžká ferrata kategorie E, Rino Pisseta. Výzva, které nelze odolat.

Parta podobně postižených šílenců se pomalu vydává z parkoviště pod nástup zajištěné cesty a už samotná cesta, trvající slabou hodinku, dává tušit, že nás nebude čekat žádný Petřín. Jsme tady, s respektem zakláníme hlavy, abychom očima sledovali lano, zakotvené do kolmé stěny, končící někde vysoko nad námi. No, bude to poctivá šichta. Navlékám na sebe cajk a cvakám první karabinu na lano. Sakra, to bude vostý, jako žiletka, běží mi hlavou, když překonávám první těžký úsek. Na druhou stranu je dobře, že je začátek těžký, protože tím dává ferrata jasně najevo, co si pro nás připravila a ti, kteří zde na počátku zjistí, že je to nad jejich síly, mohou bezpečně vycouvat.

Tímto pravidlem se rozhodně nedržela slečna, která teď visí nade mnou a její parťáci se jí snaží dostat přes malý převit. Po jeho překonání se celá partička přimkla ke skále a umožňuje nám tím jejich obejití. Tyhle špunty s sebou nesou dvojí nebezpečí, prvním je zbytečné vysilování se při čekání a druhým reálné nebezpečí, že se bojácný lezec utrhne, a spadne ti na hlavu. Nic, co by se nemohlo stát, i když se říká, že z ferrat se nepadá…

Celou skálu s převýšením 430 m lezeme více, jak dvě hodiny a po celou dobu jsme ve vzdušné, exponované stěně s minimem kramlí a musíme spoléhat na sílu svých pažích a adhezi podrážek bot. Právě to se mi daří tak na polovinu. Asi hodinu pod vrcholem, při nášlapu na skalní výběžek, zjišťuji, že se mi na levé botě udělal pořádný žralok! Přední polovina podrážky, mi plandá na botě, jako prádlo ve větru. Super, to mi ještě chybělo. Ale nezbývá, než to na vrcholek nějak doklopýtat. Jsme tady! Nekonečný výhled na zasněžené vrcholky pohoří Brenty a blankytně modrou vodu jezera Lago di Toblino, kulisa k nezaplacení. Den utekl, jako voda a pro zítřek je tu laskomina v podobě ferratového parku nad jezerem Lago d Idro.

Zase vstávám brzy! Ach jo. Prostě jsem už páprda a potřebuji k rannímu rozjezdu více času. Navíc máme před sebou hodinu a půl trvající cestu. Je to sice daleko, ale čas přejezdu bude kompenzován tím, že nástupy na ferraty jsou téměř z parkoviště.  Za zážitkem si jedeme do Lombardie, konkrétně do Parco Delle Fucine, místa se čtrnácti zajištěnými cestami různých obtížností a perlou, v podobě soutěsky Stretta di Luina. Naše ambice nejsou slézt všechny ferraty, ale vyzobat si ty nejlepší a na závěr projít soutěskou.

Na roztažení hrudních košíčků tu máme asi 50 m dlouhý, vysutý lanový most. Kdyby to bylo před rokem, kdy jsem měl za sebou první seznámení s ferratami, asi bych se zde rozepisoval o adrenalinu, nebezpečí a podobně, ale teď jsme mostík zbodli jako malinu. To s druhou cestou už to bude složitější, obtížnost D a pár kolmých úseků, které nám dávají pěkně do těla. Je před polednem a my se okruhem ocitáme u parkoviště, bezprostředně pod mohutnou skálou, na které jsou nataženy dvě trasy. První, s obtížností E mi nic neodpouští, ale díky kramlím to není zase tak složité, za to ta druhá trasa je té nejtěžší kategorie F. Na to se musím najíst! Necháme odpočinout rukám, posilním se ovocem a při tom pošilhávám po skále. Odsud, zespoda se to nezdá příliš složité, ale F jsem ještě nešel… „Tak co kluci, dáme to“? Nechává se slyšet Lukáš a už souká do batohu jistící lano a spoustu dalších želez. Trochu váhám, ale kdy jindy to zkusit, než teď, když tu mám zkušeného lezce. „Volové, já to zkusím, ale jsem posranej strachy“, zní moje odhodlaná odpověď. Nastupuji na skálu a ručkuji po prvním úseku, žádná kramle, jen holá, kolmá a kluzká skála. No to bude žúžo! Navíc mám jeden zásadní handicap a to jsou mé boty. Ten včerejší „žraločí model“ letěl do popelnice a na nohou mám jen crossové boty, které jsou vhodné tak akorát na šlapání, ale na skálu určitě ne. Po včerejšku mám navíc ruce plné sedřených puchýřů, sice zalepených, ale při každém zabrání se potvory hlásí o slovo. Nebudu to protahovat, nic těžšího jsem nikdy nešel, fakt mi to dalo zabrat!

A je tu odměna v podobě zavodněné soutěsky Stretta di Luina, do které se dostaneme asi po půl hodině chůze od parkoviště. My volíme „opičí dráhu“, bláznivou vodorovnou ferratu nad silnicí. Není to žádné Monte Carlo, zvlášť po tom dopoledním výkonu, ale i tohle je za námi a jsme u vchodu do skalní průrvy, kterou protéká říčka Forrenze Nozza, „autorka“ tohoto fascinujícího díla. Kolmé stěny dosahují výšky až 50m a jejich rozestup je sotva 2m a v této škvíře teď postupujeme proti proudu s kramlemi sotva pár centimetrů nad hladinou. Je to prostě „Boží“.

Tato krásná tečka za dnešním lezením, je i posledním zážitkem od jezera Lago di Garda.