Jižní Norsko - část 5, Trollstigen a Geirangerfjord

Cesta Norskem vstupuje do své druhém poloviny, kompas obracíme na jih, přejedeme hory legendární Trolí stezkou a odpočineme si u krásného fjordu Geirangerfjord.

Pátek  5.7. – Trollstigen

Dnes opouštíme nejsevernější místo naší norské výpravy a začínáme sjíždět na jih. První zastávkou bude proslulá  Trollstigen  - Trolí stezka. Samotná stezka je 6 km dlouhá, má 11 zatáček a je jedinou spojnicí do horského průsmyku Stigrora  ve výšce 850 m.n.m.

Stojí tu už přes 70 let. Po osmi letech budování ji slavnostně otevřel král Haakon VII. 31. července 1936. Okolo poledne jsme nahoře. Jdeme udělat fotky na dvě visuté terasy a já si vyndávám kolo, abych dal Trolí stezku na kole. Dole jsem na to šup a začínám stoupat jedenácti serpentinami vzhůru do kopce.  Po 40 minutách jsem u karavanu a tak trochu trochu zklamaný. Myslel jsem, že to bude chtít větší námahu zdolat tuhle kultovní stoupání.

Ještě se rychle osprchuji a odjíždíme k cíly naší dnešní cesty k fjordu Geirangerfjord.  Míjíme několik krásných a dlouhých vodopádů, u kterých bychom před týdnem zcela jistě stavěli, ale po osmi dnech v Norsku nás to již nechává chladnými. Z města Valdall je možné jet lodí k  Geirangerfjordu dvěma způsoby. První a podstatně delší trasa plavby je jakási okružní a vede k cíli několika fjordy, naloďuje se na ni hned za křižovatkou na kraji města. My volíme kratší a rychlejší trajekt Linge – Eidsdal a popojíždíme ještě 5 km za město. Po cestě nás čeká stoupání od sedla Korsmyra  624 m.n.m a závěrečné klesání asi 8 km k fjordu.

Geirangerfjord je sice jedním z nejmenších, ale zároveň i jedním z nejhezčích. Měří 16 km a je 360 m hluboký. Právě proslulost tohoto fjordu je mu paradoxně ke škodě, protože sem míří mnoho výletních  lodí, které svými zplodinami krásné místo ničí. U fjordu jsme nezvykle brzo, je teprve pět večer. Jsme tedy v cíli naší dnešní cesty. Rádi bychom zaparkovali v kempu bezprostředně u vody Grande Hytteutleige , ale na první pokus se nám to nedaří, protože vjezd zablokoval velký karavan. Pokračujeme do městečka Geiranger a obhlížíme další kemp.

Ten je o poznání méně romantičtější, takže se vracíme zpět. Na druhý pokus už parkujeme v kempu, a to hned u vody. Bohužel se počasí zkazilo a dopolední modrou oblohu vystřídala oblaka a déšť, nicméně nám to nezkazilo náladu, roztahujeme markýzy, grilujeme a dopíjíme krátící se zásoby piva.

Sobota 6.7. - Geirangerfjord

Sobota je dnem oddechu, chceme se trochu poflakovat, chytat ryby, projít si Geiranger  a v podvečer odjet do NP Rondane. Ráno si přispáváme a snídáme až v deset hodin, mezitím se obloha projasňuje a vypadá to na krásný den. Měníme tedy pořadí plánu a jako první je na řadě projížďka motorovou lodí.

Půjčujeme si ji na dvě hodiny a vyjíždíme směrem k moři, kde si chceme prohlédnout dva velké vodopády a trochu si zachytat. Už u prvního vodopádu je jasné, že dnes bude nejhezčí den z celého našeho pobytu v Norsku.

Obloha je jako šmolka a my se nemůžeme vynadívat na kolmé stěny fjordu, z kterých padá nekonečné množství vody z mnoha malých i velkých vodopádů.

Honza zajíždí na osluněnou stranu fjordu, vytahujeme  pruty a začínáme chytat. Prohazujeme ke skále a trpělivě čekáme na první rybu. Konečně! Je to tu! Jako prvnímu zabírá ryba Jendovi a všichni máme radost, že je to právě on, komu se to podařilo. Moc si to přál  a je vidět, že prožívá svoji premiéru naplno. Parádní treska! Další jsem na řadě já a také slušný úlovek. Teď ještě Lenka a jsme všichni spokojeni. Velký Honza si již svoji rybu také chytil, já mám záběr i podruhé a Lenka stále nic. Štěstí zkouší i Lenča, ale také nic. Konečně i Lence zabírá! Nejprve se jí první ryba vysmekne a až tu druhou se jí podaří dobře seknout. Není to žádný ledoborec, ale i to se počítá. Já mám dnes kliku a chytám další dvě ryby, o kterých se dohadujeme, co to vlastně je za druh. Ale ono je to vlastně jedno, hlavně aby chutnala na pánvi.

Velký Honza by nejraději chytal dál, i když jsme již  přesáhli dobu půjčení lodě o hodinu, ale nakonec vyměkne a míříme do kempu. Po zakotvení jdeme doplatit půjčovné za loď a zároveň si i prodlužujeme pobyt v kempu o jednu noc. Je tu krásně, že by byl hřích odjet pryč. Vrháme se na čištění ryb a k obědu si je opékáme na másle. Veliká dobrota, všichni jsme najedeni dosyta, a to jsme ještě polovinu ryb nechali na večer. Po obědě si každý nachází svoje místečko a oddychuje na slunci, mě to přeci jenom nedá, vyndávám kolo a chci se vydat serpentinami vzhůru nad fjord k sedlu Korsmyra a pořídit lepší snímky než ty ze včerejšího pošmourného odpoledne.

Cesta se zvedá ostře hned od začátku a je mi jasné, že to bude pěkné šlapání. Hned nad první zatáčkou neodolám a fotím krásně osluněný fjord s loděmi, uklízím foťák do batohu a ještě pořizuji snímek na mobil, který chci rozeslat kamarádům, abych je trochu poškádlil. Ale jak si telefon zandávám do zadní kapsy dresu, vyklouzne mi z ruky a co čert nechce, padá elegantním obloukem do třímetrového srázu pode mnou. Paráda, co teď, říkám si. Nezbude, než přelézt svodidla a sešplhat dolů. V cyklistických botách to není žádná sláva, ale daří se mi to. A teď ještě ten telefon najít v kopřivách. Mám ruce v jednom ohni, ale  telefon pevně svírám, sláva. teď už se mohu konečně zakousnout do kopce. V porovnání s Trolí stezkou je tohle větší dřina a osm kilometrů s převýšením asi  700 m dávám lehce pod hodinu.  Po návratu se rychle sprchuji a odcházíme do vesnice. Cesta to je jednak dlouhá, asi dva kilometry, ale hlavně podél silnice s nekonečným proudem aut.

V cíli se odměňujeme pivem a skvělou rybí polévkou. Ještě nakoupit potraviny a můžeme se vrátit. Ale to bychom s sebou nesměli mít nakupujícího maniaka Honzu. Po téměř 45 minutách vychází Horovic rodina z obchodu obtěžkána plným batohem a dvěma igelitkami jídla. Zželelo se mi Jany, která nesla obě tašky, takže jí jednu igelitku vezmu a ostrým tempem se vracíme do kempu. A protože Honzův batoh je opravdu těžký, trochu za námi zaostávají.  Napadá mě, že bychom jim mohli cestu zpestřit, a začal jsem na krajnici pomalu pokládat obsah jejich nákupu. První byla Nutela, potom papriky a dál a dál, až mi zbyly sušenky, kterými jsem zatěžkal prázdnou igelitku a dokráčel  s prázdnýma rukama k bráně kempu. Za námi suptěl obtěžkaný Honza s nabitou taškou a řinoucím se potem po tváři. Byli rádi, že se po cestě nenudili, až mi z té radosti z toho zážitku zapomněli poděkovat.

Pro dobrotu, na žebrotu. Všichni padáme unaveni do židlí a z představy, že máme ještě grilovat zbytek ryb z odpoledne, se nám protáčejí  panenky. Ryby tedy zachlazujeme na  zítra. Nakonec stejně podléháme vábení naší kuchyně. Lenka začíná smažit řízečky. To jsou paradoxy, čerstvé ryby dáme do chladničky a vyndáváme z ní maso na řízky.

První díl, Cesta na sever: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=526604

Druhý díl, Preikelstolen, Bergen: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527154

Třetí díl, ledovec Bricksdalsbreen: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527428

Čtvrtý díl, ledovec, Alesund a Atlantická cesta:http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527492