Jižní Norsko - část 4, ledovec, Alesund a Atlantická cesta.

Obtíže s karavanem jsou za námi, a my se těšíme na další klenoty této severské země - ledovec Bricksdalsbreen,  město secesní architektury Alesund, jeskyně Tollkyrkja a Atlantskou cestu, top místo pro všechny cestovatele, motoristy

Středa 3.7. – ledovec  Bricksdalsbreen

Ráno si trochu pospíme a k ledovci vyjíždíme až v devět hodin. Ve městě Skei míjíme místo na servis pro karavany u čerpací stanice Esso a pokračujeme do kopce, po silnici č. 60. Na vrcholku je opět pěkné místo na přespáni ( okolí Svoda), my začínáme klesat k Faleidfjordu a já po zkušenosti z minulých klesání, brzdím  motorem a jedu téměř krokem. V Olden se napojujeme na úzkou silničku vedoucí až pod  Bricksdalsbreen.

Z parkoviště vede cesta k ledovcovému splazu, ke kterému jsme došli po 45 minutách chůze. Po cestě míjíme cedule, které ukazují, kam a v jakém roce ledovec sahal. Je až neuvěřitelné, o kolik stovek metrů, se za těch relativně pár let stáhnul. Od samotného splazu jsme čekali více, doufali jsme, že se dostaneme až pod něj, ale ubyl již natolik, že je až za malým jezerem, vzdálený tak 300m od nás. Zvláště pro Honzu, to byl silný zážitek, protože zde byl před 25 lety a může porovnat stav před tím a nyní.

Při cestě zpět se horší počasí, fouká silný vítr a začíná pršet. Ke karavanům přicházíme prokřehlí a chceme se ohřát v teplé sprše, ale zjišťuji, že termostat topení nereaguje. Poletuji tedy okolo karavanu, kontroluji plyn, ale vše marné. Až po telefonátu do servisu  jsme zjistili možnou závadu - podpětí. Zkrátka mám vybitou baterii a topení se hodilo do poruchy. Napojuji se na proud a čekám, zda se to zlepší. Sláva, bylo to tím. Zbývá jen resetovat řídící jednotku topení a už to pracuje jak má. Původně jsme měli v plánu zde přespat, ale počasí je mizerné a sedět jen tak v karavanu se nám nechce. Míříme do 170 km ( 4 hod) vzdáleného Alesundu. Po cestě do Oldenu Honza prochází karavanistickým křtem. Při vyhýbání se s protijedoucím karavanem si navzájem škrtají zrcátky. Žádné drama, ale zkušenost to je. Z Oldenu odjíždíme do Alesundu po silnici č. 60, původně jsme měli v plánu jet  dál až do Stranda, ale za Hornindalem nás překvapuje směrovka  na Alesund  doleva se značením E39, což je zde ta nejkomfortnější silnice. Jedeme tedy po ní.  Prvních několik desítek kilometrů je pohodlných, ale další úsek je trochu náročnější. Projíždíme staveništěm, zprava stavební stroje, zleva na těsno protijedoucí auta. Zábavička. Po dvou hodinách dojíždíme k trajektu do Festoya, ale marně hledáme správné nástupiště. Ani jedno město napsané na návěstí nám nic neříká. Rada od vedle stojícího řidiče nás teprve posouvá na stanoviště k Solavagenu.
Celá cesta až sem byla oproti těm minulým hodně nudná, ale museli jsme ji absolvovat, pokud chceme vidět Alesund a Atlantickou cestu. Na STLP v Alesundu  přijíždíme po půl osmé večer. K našemu překvapení je tu hodně plno. Naštěstí jsme si místečko našli, napojili se na proud a oddechovali po dlouhé cestě.

Čtvrtek 4.7. – Alesund, Tollkyrkja a Atlantická cesta

Ráno jdeme na prohlídku Alesundu, které je proslulé svojí secesní architekturou a mnoha sochami, rozesetými po městě. Prošli jsme si město, poseděli v kavárně a přišel čas vydat se na vrcholek Aksla, z kterého je krásná vyhlídka na celé město. Bohužel jsem nepřemluvil většinu výpravy, takže z vyhlídky nic nebude.

Na STLP děláme servis a odjíždíme k 110 km vzdálené jeskyni Tollkyrkja - Trolí kostel. Ta se nachází 3 km od parkoviště a cesta k ní trvá asi hodinu. Po příjezdu na místo, vaříme oběd a všichni se vydáváme k jeskyni. Po krátkém rovném úseku se cesta prudce zvedá a celou dobu jdeme mezi balvany. Není to zrovna lehká vycházka a ke všemu se Jenda blbě vymlel a potloukl si dost koleno.

Nicméně jsme došli až k cíli a pouštíme se do malé průrvy jeskyně, vybaveni bundami a nezbytnými čelovkami. Malý průchod je jen předehrou. Bezprostředně po vstupu do jeskyně, se prostor dramaticky zmenší a Lenka to obrací, nemá na to odvahu. Já s dětmi pokračuji dál, plazíme se po kamenech, brodíme potokem a konečně jsme u krásného malého vodopádu. Odměna za námahu a odvahu, kterou jsme do tohoto výletu museli dát.

Cesta dolů je stejně obtížná jako nahoru, musíme opatrně našlapovat, abychom se opět nevymázli. Dalším a pro dnešek posledním cílem je Atlanterhavsveien - Atlantická cesta. Je to od jeskyně pouhou půl hodinku, to znamená žádný dramatický přejezd. Po cestě koukáme na nějaké místo na spaní, kdyby na Atlantského cestě bylo plno nebo bylo nevlídné počasí. Asi 5 km před odbočkou je malé parkoviště s vyhlídkou Gaustadvagen a zde by to asi šlo. Máme ho tedy v záloze a pokračujeme dál, až konečně vjíždíme na silnici, která spojuje osmi mosty o délce 891 metrů několik ostrůvků.

Podle anglického časopisu The Guardien, je to jedno z nejhezčích míst, kam vyrazit autem. A dáváme tomu za pravdu, je to unikátní dílo, zejména " zkroucený " most, který je jakýmsi pomyslným centrem. My nejprve projdeme celou cestu až na její konec a hledáme nějaké pěkné místo na přespání a zároveň i na chytání ryb. Na konci je vlevo nový STLP, auta stojí na pobřeží, moc pěkné místo. Ale hlavní rybář výpravy Honza to vyhodnocuje jako místo, kde nebudou brát. Vracíme se tedy zpět a parkujeme na jednom z mnoha parkovišťátek, vytahujeme gril  a konečně se pouštíme do grilování ryb, které velký Honza v předešlých dnech nachytal.

Pochopitelně i rybaříme, ale ani naše velká trpělivost nám nepřinesla úspěch. A to si Jenda tak přeje chytit alespoň malou čudlu. Atlanterhavsveien si samotní Norové velice váží a  v roce 2005 ji zvolili za stavbu století.

První díl, Cesta na sever: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=526604

Druhý díl, Preikelstolen, Bergen: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527154

Třetí díl, ledovec Bricksdalsbreen: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=527428