Konečně za sebou máme dlouhý přesun na jih Norska, věřme, že technické problémy, které nás potkaly, jsou definitivně vyřešeny a těšíme se krásy norské přírody.
Sobota 29.6. - Preikelstolen
V sedm ráno déšť zeslábl, ale o ideálním počasí se mluvit nedá. Předpověď slibuje, že po desáté hodině se mraky rozestoupí a bude polojasno, balíme, doplňujeme vodu do karavanu a přesouváme se na parkoviště pod Preikelstolen. Úmyslně chvátáme, protože víme, že ráno je jediná možnost, jak se vyhnout davům lidí a užít si Kazatelny v klidu. Parkujeme tak, aby nás nějaký chytrák nezablokoval, navlékáme teplé oblečení, pláštěnky a vyrážíme. Prší stále, ale pereme se s tím statečně.
Asi v polovině cesty můžeme konečně odložit pláštěnky a dokonce se tu a tam trochu ohřát na nesměle vykukujícím slunci. Ale pozor, opravdu to jsou jen krátké okamžiky, žádné San Tropei. Tady v Norsku je to trochu jinak a už si pomalu zvykám na jiný žebříček hodnocení počasí. Pěkně je, když není průtrž mračen, vše navíc je příjemný bonus. Nicméně cesta vzhůru není nijak náročná, vede terénem s krásnými výhledy, které musí každého okouzlit.
Moc si to užívám a těším se na slavnou Kazatelnu Preikestolen, což je obrovský skalní převis asi 600 metrů nad fjordem Lysefjordem, zmiňovaný ve všech cestopisech, jako jedno z nejhezčích míst Norska. Po necelých dvou hodinách chůze jsme na místě. Vrásky nám dělají nízké mraky, které zakrývají výhled na fjord a okolí, naštěstí nám pomáhá vítr, který mraky rozhání, a my máme možnost vidět tohle krásné přírodní divadlo. Úžasný zážitek! Nic takového jsem ještě neviděl.
Na plošině pobudeme asi hodinu, než se do nás pouští zima, je čas na sestup dolů a to v okamžiku, kdy začíná opět silně pršet. Naproti nám vidíme stále silnější proud turistů a jsme rádi za to, že jsme vyšli nahoru dříve, byť v ošklivém počasí.
Lidi proti nám jsou jak korálky na šňůře a to doslova. Jeden nalepený na druhého a každý jinak oblečený. Je to hotové panoptikum a zároveň módní přehlídka. Vedle zkušených a dobře oblečených turistů, vidíme slečny v barevných teniskách bez tkaniček, s kabelkami přes ruku, vystajlované chlapce se sluchátky v uších, kluky v kopačkách s kovovými špunty, staré lidi se psy i bez nich, štěbetající Japonce v keckách a riflích, zkrátka veselá podívaná. Parkoviště je podle předpokladu plné a my se ještě před odjezdem sprchujeme v horké vodě a oblékáme na sebe teplé oblečení. Trochu jsme prochladli. Okolo druhé hodiny, se na obloze konečně nastálo usadí slunce a hned je cesta do Odda, další cíl cesty, veselejší. Ovšem všeho do času.... Pro přesun volíme cestu po silnici č. 13, která je značená na mapě oranžově, takže by neměla být nijak problematická a navíc se vine podél fjordů a slibuje krásné výhledy. Euforie končí asi po 10 km, na úseku, kde je na silnici místo sotva pro jedno auto, karavan ztrácí výkon, dvakrát škubne a konec.
Rozsvítila se kontrola bloku motoru a bylo to. Žádná snadná situace! Karavan jsem natočil a krokem dojel kousek dál na odpočívadlo. Podle příručky se jedná o závadu na vstřikování motoru, ale to se mi nějak nezdá, volám tedy kamaráda do Čech a prosím o radu. Vymýšlíme, co by to mohlo být a co s tím. Napadla mě jedna možnost, zkontrolovat stav oleje. Jasně, měrka je téměř suchá! Dal bych si nejradši pár facek, že jsem si vše nezkontroloval před odjezdem. Teď už je ale pozdě. Hlavně aby to byl jen olej a nic horšího, naštěstí s sebou vozím litr náhradního, který teď leji do motoru a pomalu, krokem, míříme do civilizace. U pumpy kupuji další tři litry, doplňujeme náplň na správnou hodnotu a pokračujeme dál, k trajektu Hjelmelandsvagen-Nesvik.
Kontrolka stále svítí, ale auto se chová standardně, uchovávám si tedy naději, že jsme vše vyřešili. Štěstí stojí při mně! Při naloďování na trajekt kontrolka zhasíná a mě padá obrovský kámen ze srdce. Cesta dál do Odda je tedy veselejší, stavíme u dalšího velkého vodopádu Flesanafossen , ale ten hlavni Latenfossen, nás ještě čeká. Flesanafossen nezklamal, je to opravdová masa vody, která se valí po skále dolů, podtéká pod silnicí, aby se po pár kilometrech vlila do moře. Moc pěkná podívaná. V Odda jedeme na jistotu, mám tu STLP, hned u vody, ale k mému překvapení je zcela plný. Naštěstí pár desítek metrů od něj je vybudovaný nový STLP, na kterém pohodlně parkujeme. Je devět večer, ale to oba Honzy neodrazuje od toho, aby vytáhli rybářské náčiní a jdou zkoušet štěstí. Náš Jenda drží udici v ruce poprvé, proto jde spíše než o rybolov, o školu nahazování. Ale je vidět, že je z toho nadšený, a to je hlavní. Jdeme spát brzo, já dopisuji deník a velký Honza jde ještě jednou zkusit štěstí do vod zátoky. Je půlnoc a mě vyleká ze psaní silné bušení do karavanu. Je to Honza, celý pyšný mi ukazuje čtyři tresky. Oba jsme spokojeni, on, že nachytal ryby, a já, že jsem konečně dohnal skluz v psaní cestopisu.
Neděle 30.6.- Bergen
Neprší! Malý zázrak, ale jedeme do Bergenu, který je proslulý tím, že zde prší 360 dní v roce, takže si deště určitě užijeme. Volíme cestu po silnici č.13 podél fjordů a děláme dobře, celou dobu se máme na co koukat, i když já musím být stále ve střehu, protože silnice se klikatí a je občas opravdu úzká.
Chceme přejet fjord trajektem v Kinsarvik, který vyráží vždy v celou hodinu. Nám zbývá pár minut do odjezdu, šlapeme na plyn, abychom se stihli nalodit, ale marně. U seřadiště je pusto, prázdno a trajekt není vidět ani na moři. Volíme druhou možnost, pokračovat dál a fjord přejet po novém mostě, který má být jen pár týdnů otevřený. Ale i tady nejsme úspěšní, už z dálky vidíme na mostě jeřáby, a je jasné, že most není ještě hotový. Musíme tedy na další trajekt do Brimnes – Bruraviky. Tam se snad už chytíme. Vyjíždíme z poslední zatáčky a před námi vidíme již připravený trajekt, ale také celkem dlouhou frontu autobusů a aut. Snad se vejdeme a nebudeme muset čekat na další. Bylo to o chlup, mě a Honzu vzali jako poslední, zbylá auta, která stála za námi, měla již smůlu. Trajekt nás postrčil přes vodu za 380 NOK a my pokračujeme po druhé straně fjordu do Bergenu. Silnice je vyznačena na mapě červenou barvu, měla by být tedy pohodlná, ale skutečnost je trochu jiná. Téměř celá její polovina je super úzká , proto často stojíme a pouštíme se navzájem s protijedoucími auty. Naštěstí jsou zde zálivy, umožňující nám vše zvládnout bez sebemenšího problému. Pravdou je, že ne všichni Norové jsou ohleduplní a automaticky pouští nebo uhýbají z cesty. Nicméně jsme se ze všeho vymotali a blížíme se do města. Stavíme ještě u vodopádů Steindalfossen, který si jdeme prohlédnout a zároveň se i trochu protáhnout po dlouhé cestě. Výška ani velikost vodopádu nejsou nijak mimořádné, už jsme viděli po cestě větší a hezčí, ale je zajímavý tím, že se dá jít za něj a přes padající vodu udělat pár zajímavých snímků. Je třeba ale počítat s tím, že místo je plné turistů, protože jde o snadný cíl, bezprostředně u silnice.
Honza ve stánku kupuje dvě vikingské přilby a pro další jízdu vyžaduje, abychom ji měli na hlavě. Vydrží nám to jen pár kilometrů, ale za tu legraci to stálo.
Míříme na souřadnice vyhlídnutého parkoviště v Bergenu, kousek od centra, ale po příjezdu zjišťujeme, že jde o vyhrazené stání a mám obavu zde zaparkovat. Naštěstí nacházíme bezprostředně vedle něj dvě volná místa, hned u již stojících karavanů . Jsou dvě hodiny odpoledne a protože jsme ještě nejedli, těšíme se na Fisketorget - rybí trh , kde si zcela jistě dáme nějaké dobroty z nepřeberné nabídky všeho možného, co moře může nabídnout. A tak se i děje. Ochutnáváme od každého trochu - losos, treska, krevety, velryba, studená rybí polévka.
Mezitím pozorujeme cvrkot okolo stánků a šikovnost prodavačů, snaží se, aby obsloužili všechny turisty a neunikla jim ani noha. Najdeme tady zastoupenou celou Evropu, mluví se tu rusky, polsky, španělsky a dokonce jeden z prodávajících i čínsky. Šikovní kluci. Po obědě se jdeme podívat do staré čtvrti Gryggen , která je nezaměnitelná svými dřevěnými domy, jež se vinou nestability podloží různě kroutí a nahýbají, což z nich dělá zajímavý objekt pro mnohé fotografy.
Pochopitelně jsme si nemůžeme nechat ujít výhled na celé město z vyhlídky, kam nás dovezl vláček na chlup stejný jako pražský Nebozízek – Floyen.
Utahaní se vracíme k autu a rozhodujeme se, kde přepsat, zda tady v ruchu města nebo někde v klidu u vody. Volíme pokračování na sever a zkusíme něco najít cestou, možná parkoviště u Tvindefosse.
Ale osud tomu chtěl jinak. Asi 30 km před Voss mi opět chcípá motor a svítí tatáž kontrolka, co před dvěma dny. Naštěstí je to za tunelem a hned u benzínové pumpy, ke které zatáčím. Mám nervy na pochodu, otvírám haupnu, ale je mi jasné, že stejně nic nevymyslím. Vedle pumpy je otevřený sklad a v něm dva kluci. Ptám se, jestli by mi nemohli pomoci, ale vrtí hlavou. Je neděle večer, co jsem čekal. Naproti je prý servis, kde bych zítra ráno mohl uspět. Prohrabávám všechny možné doklady, pojistky a volám do Uniqua asistenci, kde mi operátor sdělí, že mi sem nikoho neumí poslat, pouze zajistit odtah.To řešení zatím odkládám a rozhodujeme se zde přepsat a ráno v sedm hodin zkusit servis. Minimálně mi diagnostikují závadu a věc někam posunu. Večer nám spravili náladu Horovi, kteří nás nenechali ve štychu a zůstali s námi. Takže s trochou optimismu usínáme.
Díl první: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=526604
