Itálie - Lago di Garda

Gardské jezero je největším italským jezerem ledovcového původu, sevřené ze severní strany mohutným pohořím, aby se na jihu otevřelo do Pádské nížiny. Sever jezera Riva del Garda, Torbole, jsou místa našich srdcí.

Z  Molvena, jsme přejeli na Gardské jezero, do Torbole, kde strávíme následujících několik dní.

Po včerejším lenošení je čas se zvednout od jezera někam výš,  jedeme tedy na Tremalzo 1.750m. Ostatní volí o poznání pohodovější program a podél Sarky pojedou do starobylého městečka Arco. I přes to, že vyrážíme poměrně brzo, na Lago di Ledro je už "fronta". Proto se první kilometry doslova proplétáme mezi pomalejšími cyklisty a kličkovaná končí až u odbočky na Pregasinu.

Tady se oddělují ti, co míří pohodově na Lago di Ledro, od těch bláznivějších, mířících na kultovní výšlap - Tremalzo. Okolo poledne jsme na Passo Guil a čeká nás traverz na Passo Nota, ale do cesty se mi postavil defekt přehazovačky.

Kousla se do zadní kazety a nevypadá to dobře. Navíc jsme uprostřed kopce a všude je to daleko. Chvíli laborujeme s nářadím, pokus střídá pokus, ale vše marné. Zachraňuje nás až kolem jedoucí bajker,  kterého přehazovačka zázračně poslouchá a my můžeme pokračovat dál. Sláva! Na Tremalzo se moc těším a nedat ho, by mě fakt mrzelo. Šotolinka je k nám milosrdná, přehazovačka funguje a na vrcholu jsme tedy co nevidět.

Teď ještě přetrpět nekonečný sjezd k jezeru a je to za námi. Po nezbytné zmrzlině míříme do cyklo servisu, abych si nechal zkontrolovat přehazovačku.V prvním servisu mechanik jen kroutí hlavou a naznačuje, že patku na Cannondale nemá, v druhém pokroutí ovládáním pod pákou a posílá mě do Rivy,  kde prý je Cannondale obchod. Ale do něj nedojedeme, po cestě zkoušíme ještě jeden servis a konečně natrefujeme na solidního mechanika. Háže kolo na stojan, trocha péče a je hotovo, ani nemusím měnit patku. Spadl mi kámen ze srdce, mohu s klidem na další kopce.

Den šestý čtvrtek 30.7.

Po společné snídani odjíždíme dnes všichni jedním směrem. Rád bych parťáky vytáhl do vyhlídkové hospůdky Ponale Alto na Strada di Ponale. Slunce pálí o sto šest, kopec nic neodpustí  a je jasné, že to pro některé může být poctivá zabíračka. Ale snaha se vyplácí, na vyhlídku přijeli všichni a dokonce vyšplhali až na protější serpentiny do míst, kde je neopakovatelný výhled na jezero. Ale to už bylo bez nás, my pokračujeme s Jendou a Lenkou směrem k Lago di Ledro.

Tam si krátce oddychneme a otáčíme se na cestu zpět. Je hrozné vedro a u jezera bude lépe.

Den sedmý pátek 1.8.

Dnes se vydáme do kopců na druhou stranu jezera, cílem je Mt. Varagna 1.730 m a chata Rif. Campei. Společně s námi vyráží i velký Honza, pro kterého to je beze sporu velká výzva, přihlédnu-li k jeho letošním naježděným kilometrům. Stoupáme hned od Torboly a před námi je 15 km s převýšením 1.650m, takže slušná porce námahy a když k tomu přičtu to vedro, budeme mít doslova horké odpoledne. Po dvou hodinách šlapání proti kopci, jsme u rozcestníku a pouštíme se pastvinami k traverzu, který nás má dovést až k chatě.

Kromě všude přítomných krav, narážíme i na sviště, kteří nám dávají pronikavým pískáním najevo, že nejsme v jejich teritoriu vítáni. Úzká pěšinka vede pod Bocca Poltrane až na šotolinu, po které dojíždíme k chatě Rif. Campei. Vítá nás usměvavá paní domácí, hned se k nám má a nabízí to nejlepší, co skrývá její domácí kuchyně. Já mám špenátové gnocci a Jenda s Lenkou špekové knedlíky s máslovým přelivem. Jedním slovem, božské!

Mezitím, co my si debužírujeme, velký Honza dojíždí na Mt. Varagno. K nám je to ještě hodný kus cesty a navíc se do nás pouští zima, proto se s ním po telefonu domlouváme, že on se spustí stejnou cestou dolů a my se k němu zkusíme přes traverz v půli cesty připojit. Jednoduché řešení, nemusí být vždy snadno proveditelné, tuhle cestu jsem jel jen jednou a ve skrytu duše doufám, že si ji pamatuji dobře. Malé zaváhání znamená vyjet místo v Torbole v Loppiu, a to je trochu rozdíl. Ale vše je, jak má být, s jednou malou chybou se trefuji a vítá nás Torbole, kde se potkáváme i s Honzou.

Horší je to s druhou částí party, ty se vydali na jih jezera, do zábavního parku Gardaland a zpět se vracejí až po osmé večerní. Mezitím se kemp plní k prasknutí pod náporem víkendu chtivých Italů a i my měníme plány, zůstáváme zde, neboť v Rakousku, kam chceme přejet, se kazí počasí.

Den osmý sobota 2.8.

Dnes poprvé vstáváme do zamračeného a deštivého dne, ale než se stačíme nasnídat, mraky se rozestupují a je opět krásně. My jsi dnes ordinujeme klidné dopoledne, zatím co ostatní mají " e výšlap" . Půjčují si elektro kola s cílem vyjet na Lago di Ledro. Mezitím co se oni  plazí vzhůru kopcem, my blbneme na jezeře na paddleboardingu. Dopoledne uteklo jako voda, slunce pálí o sto šest a voda je nebývale teplá,  dnes se otužování nekoná, na rozdíl od předešlých dní, kdy měla voda jen 13° C.

Odpoledne si Jenda mění plášť na kole a je třeba ho trochu zajet. Co kdy bychom vyrazili za e-skupinou na Ledro? Nápad dobrý, provedení smrtící. Pojali jsme to jako sprint do kopce a u Ledra  jsem téměř vypustil duši. To, že naše kamarády nacházíme v hospodě, není překvapením, ale to, že zde sedí sotva patnáct minut, ano. Po cestě měli totiž defekt a při výměně duše postupně zjišťovali, že všechny tři náhradní jsou prošoupané a tudíž nepoužitelné. O nefunkční pumpičce nemluvě. Nebýt místního obětavého opraváře, asi  by to spravovali do soudného dne. V hospodě potkáváme skupinku družných Čechů, z nichž jeden nás zavádí do nového, malého pivovaru v Pieve d.Ledro, kde si spravujeme chuť dobrým pivem a spokojeni se spouštíme ke Gardě.

Večer s obavami sleduji levé zadní kolo u karavanu, které je evidentně podhuštěné. Doufám v malý zázrak, že nejde o defekt, vyndávám kompresor a dofukuji ho na správnou hodnotu. Uvidíme ráno. Večer vytahujeme televizi ke sledování fotbalového šlágru ME Itálie - Německo. Byť jde o živé vysílání, my to máme ze záznamu. Okolní karavany totiž přijímají signál na TV asi pěti sekundovým předstihem, takže to vypadá tak, že u nás běží útočník na bránu a od vedle už slyšíme góól. Alespoň máme zpestření při nudném fotbale.

Den devátý neděle 3.8.

Řešíme dilema. Rádi bychom viděli MS závodu horských kol z N. Města na Moravě, jenž začíná ve tři hodiny odpoledne a také se naposledy projeli po kopcích, protože zítra míříme do Rakouska. Jen na dopoledne se nám nechce a při delším výšlapu nestihneme MS. Volíme šalamounské řešení, pojedeme na dlouhou trasu, ale tak rychle, abychom stihli závody. To bude zase úprk!

A jak jsem předpokládal, tak se i stalo. Na Nino Pernici 1.600m přijíždíme po dvou a čtvrt hodině, zhltneme rychle polévku a ženeme dolů kopcem. U jezera jsme ve dvě odpoledne, já totálně prošitý, Jenda spokojený. Horší to je se zadním kolem, ušlo a je jasné, že jde definitivně o defekt. Řešení se jeví jako snadné, rezerv

u mám, tak jen přehodit kola. Ale problém nastává, když mám z pod auta onu rezervu vyndat. Prostě nejde, zkouším různé fígle, sílu, ke konci i násilí, ale rezerva se nehne. Ani telefonát do zastoupeni Pilote, které mi tento důmyslný vynález namontovali, nepomáhá. Nechávám tedy řešení na zítřek, kdy otevřou místní servis a budu doufat, že mi píchlé kolo opraví.

Den desátý pondělí 4.8.

Vstávám před osmou a jdu do servisu prověřit situaci s případnou opravou pneumatiky. U servisu stojí už jiný motorista s kolem na opravu a z toho usuzuji, že jsem tu správně. Stačí tedy sundat kolo a doválet ho sem. To zvládneme. Poprvé máme uplakané ráno, proto nespěchám, stejně se všichni ještě válí v posteli. Posnídám croissant s kafem v nedaleké bistru a střádám plány, jak vše zorganizovat. Po návratu ke karavanu vyháním Lenku s Jendou z auta a jdeme na to. Bereme prkénko na maso k podložení heveru a pomalu zvedáme zadní nápravu. Ideální to není, pokaždé se hever smekne a až na třetí pokus to vypadá dobře. Jen co vyndáme kolo, hever se opět pohne a hrozí pohroma. Rychle pokládáváme pod nosníky betonové kostky, já s Jendou vyrážíme s kolem do servisu a kluci se musí postarat o podložení auta.

Mezitím co my krademe kolečko za recepcí, klukům pomáhá soused a jeho dvě hydraulické panenky nám vytrhly trn z paty. I když má kolečko prázdné kolo, je to stále lepší, než ho válet po silnici. V servisu se po chvilce napětí ukazuje závada, pochopitelně ta nejhorší! Prasklý ráfek! Opravit to nejde a nejbližší Fiat servis je 10 km od Torbele. Servizák se naštěstí nechává přemluvit a mě i kolo, odváží ke karavanu, aby se pokusil vyndat tu zatracenou rezervu z pod auta. A daří se mu to! Konečně je to za námi, rezerva na autě a já mám klid. I když jen relativní, druhé zadní kolo vykazuje podobný problém, pomalu uchází. Jestli to bude totéž, jsem nahraný. Odpoledne jedeme na výlet lodí do Limone.

V malebném městečku na břehu jezera, které bylo ještě do roku 1932 přístupné jen po vodě, do doby, než byla zbudována silnice od Rivy, jsem byl vždy jen s kolem a bylo výchozím místem pro výjezd na Tremalzo. Dnes poprvé procházím město po svých, nahlížím do úzkých uliček městečka a pokukuji po krámcích, plných suvenýrů připomínajících citrony, symbol městečka. Ty se zde pěstují již dlouhá staletí a vžilo se, že název města je odvozen právě od tohoto ovoce.

Pravda je ale jiná.  Jméno města Limone je datováno od roku 1034 a znamená v latině -limen- hranici. A to je pravý důvod názvu, ale pro turistický ruch je lákavější jiný příběh. A je tu ještě jedna zajímavost, díky klimatu se místní obyvatelé dožívají opravdu dlouhého věku a říká se, že i dnes žije ve městě a okolí několik stoletých obyvatel. My podpoříme svoji dlouhověkost kávou a relaxem na nábřeží.

Související články:

Fotoblog z celé cesty: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=536237

Itálie - jezero Molveno a jeho okolí: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=536294

Kronplatz, Tre Cime: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=537163