Ráno opouštíme Torbole a vydáváme se na sever, do Rakouska, s cílem dojet na Grossglocknerstrasse a odpoledne se podívat k ledovci. Ale nakonec je vše jinak....
Den jedenáctý úterý 5.8.
Jen co sjedeme z dálnice na Brunico, otvírají se před námi nádherné pohledy na skalní masívy, cesta vede malebnými vesničkami , slunce svítí a nám přijde líto opouštět tuhle krásu. Proto měníme plány a odbočujeme z trasy do St. Vigilia, vesničky pod známým lyžařským střediskem Kronplatz - Plan de Corones. Na STLP nad vesnicí rozbíjíme ležení a na řadu přichází společný výlet na kolech k chatě Peolerü 1.548m, jenž je na okraji přírodního parku Fanes-Sennes-Prags, na jehož svazích můžeme i dnes najít typické ládinské vesnice. Obyvatelé jsou na svůj jazyk patřičně hrdí, vesnice i městečka nesou nejen italský, ala i ládinský název. Vznik tohoto jazyka sahá daleko do historie původních obyvatel Dolomit a je kombinací lidové latiny a rétsko-keltského dialektu. Jméno Plan de Corones, pravděpodobně vznikl z ládinského - Plang de Curunes, podle místa korunovace krále z rodu Fanes.
My máme pro dnešek skromnější cíle, než projíždět celým přírodním parkem. Mírným, třinácti kilometrovým stoupáním, se chceme dostat k chatě a dál se uvidí. Trocha námahy za to stojí, před námi se otvírají úžasné pohledy na masivy hor a náhorní plošinu Fanes. Než si ostatní užijí dosyta výhledů a odpočinou si, vydávám se s Jendou vzhůru prašnou serpentinou na planinu. Dobře si vzpomínám na naši první návštěvu těchto míst, kdy jsem nevěřil svým očím a nevěděl kam s nimi dřív. Jedním slovem nádhera. Bělostné svahy Seekofelu, potoky, průzračná jezírka, pastviny. I dnes to prožívám podobně, tohle se nemůže omrzet. Projíždíme okolo salaší Fodara Vedla a míříme k nedalekému jezeru. Bohužel nám čas nepřeje a nemůžeme jet dál. Ale jestli je místo, kam se chci vrátit, tak je to tohle.
Pořizujeme pár fotografií a pouštíme se dolů za ostatními. Na mém kole je poznat, že má za sebou již mnoho kilometrů klesání z gardských kopců. Brzdy vydávají skřípavé zvuky a tím pádem o mém sjezdu dolů, ví celé údolí. Večer jsme opět nažhavili gril, načali víno a užíváme si romantického výhledu na městečko pod námi.
Den dvanáctý středa 6.8.
Byť nám celou noc bušil déšť do střechy karavanu, ráno se probouzíme do jasné oblohy. Parádně to vychází a můžeme tedy vyrazit na vrchol Kronplatz 2.275 m. Opět tvoříme dvě skupinky, my s Jendou jedeme nahoru na kolech, ostatní popojíždí karavanem na Paso Furcia a odtud půjdou k vrcholu pěšky. San Vigilio di Marebbe bylo v minulosti již dvakrát cílovým městem etap Gira v letech 1981 a
2006 byla cílová páska přesunuta do sedla Passo Furcia neboť nebylo možné se do původně plánovaného cíle na Plan de Corones vůbec dostat. Cesta na vrchol není žádnou procházkou a sklon se pohybuje od 10% po 20%, zejména šotolinový úsek z Passo Furcia k vrcholu, je opravdu výživný. V deset hodin nacvakáváme nášlapy a pouštíme se vzhůru.
A jak se stalo na téhle dovolené zvykem, opět je to závod. Tentokrát ho nevyprovokoval nikdo z nás dvou, ale silničkáři, kteří nám začínají dýchat na záda. Mají výhodu silničních kol, ale my svoji kůži zadarmo nedáme! Na P.Furcia si je vezeme na zádech, ale před nás se nedostali! Mezi tím za námi přijíždí druhá skupina a společně začínáme souboj s kopcem. My pokračujeme po šotolině, lemované třinácti obrazy s fotografiemi vítězů Giro d. Itália stále vzhůru. U poslední cedule, s fotografii legendárního cyklisty Pantániho, zdoláváme prudké stoupání se sklonem 20% a jsme u zvonice na vrcholu kopce.
Poobědváme, trochu odpočineme, počkáme na ostatní a stejnou trasou se vracíme ke karavanu. To, čeho jsem se obával, se stalo skutečností, druhé zadní kolo opět ušlo a je jasné, že se jedná o stejný defekt, jako na tom předchozím. Prasklý ráfek.
Je to opravdu neskutečná smůla a zároveň šlendrián výrobce, po 13.000 km odejdou dva ráfky a k mé smůle na tom nejméně vhodném místě. Ale má to jedno pozitivum, kolo uchází pomalu, takže je šance, že s tím mohu jet dál a vždy po nějakém čase dofouknout. S obavou a opatrností odjíždíme k jezeru Misurina, nad Cortinou D Pezzo, odkud chceme podniknout výšlap okolo klenotu Dolomit, pohoří Tre Cime. Vím, že nad jezerem je STLP pro karavany a malý kempík, takže zaparkovat a přespat bude kde. Po příjezdu nad jezero se rozhodujeme, zda přespat dole, nebo na horním parkovišti s výhledem do údolí a na majestátné štíty hor. Vítězí varianta horního parkoviště, platíme tedy mýtné a šplháme karavany po klikaté silnici na parkoviště. Je podvečer, slunce se pomalu sklání za hory a my se nestačíme vynadívat na tu nádheru okolo nás.
Ovšem i tenhle příběh má svůj konec, ráfek nevydržel a při dofukování se nemůžeme dostat nad 3Bar. Napětí by se dalo krájet, co teď? Jsme na konci světa, na parkovišti pod Rifugio Auronzove výšce 2.500m. Ta nejhorší možná varianta. Rezerva, kterou má Honza, na mojí nápravu nepasuje a ani pokusy s tzv. dopichem nekončí úspěchem. Sjet dolů by byl risk, proto zkouším pomoc od ADAK, kde jsem pojištěn. Po několika telefonátech a upřesnění naší polohy, kdy musíme požádat vedle stojícího Itala o pomoc v komunikaci s operátorem, slavíme úspěch. V deset večer přijíždí mechanik a opět s dopomocí kolegy Itala, domlouváme podrobnosti opravy. Mechanik podkládá karavan heverem a špalky, sundává kolo, bere rezervu a odjíždí do údolí. Snad se mu zítra podaří sehnat nové ráfky. Noc nebyla z těch nejklidnějších, přeci jenom spát na heveru, bez kola.........
Den třináctý čtvrtek 7.8.
V deset ráno mě operátorka informuje, že dnes dopoledne mohu mít oba ráfky, když budu souhlasit s nějakými použitými, které mechanik někde sehnal. Nové by byly až zítra. Neváhám a schvaluji rychlé řešení. Ostatní odchází na trek okolo Tre Cime a já čekám u karavanu a mechanika, snad vše klapne. Je poledne a mechanik nikde! Zkouším ho kontaktovat telefonem prostřednictvím českého kamaráda, mluvícího italsky a výsledek je takový, že ve tři odpoledne mu snad přijdou ráfky do šesté je u nás na parkovišti. To znamená, že mám volno a mohu vyrazit za ostatními, kteří mezitím došli k na chatě Rif. Locatelli. kde na mě čekají. Je nádherné počasí, krásná viditelnost a Tre Cime se mi ukazují v plné kráse.
Jediné, co kazí dojem, jsou doslova davy turistů, rozházených po cestičkách, jako korálky. Tre Cime di Lavaredo, je ikona a dominanta celých Dolomit, tři štíty vyrůstají ze sutinových polí a působí zcela magicky. Dříve tvořili hranici mezi Rakouskem a Itálií a během první světové války tu procházela i vojenská fronta. Pochopitelně nesmím zapomenout ani na cyklistiku, jenž se dotýká tohoto místa. Již několik etap Gira končilo právě v místech, kde dnes parkujeme. Ale dost historie, zpět do reálu. Na chatě jsem se připojil k ostatním a dokončili jsme společně okruh okolo Tre Cimé.
Druhou část cesty jsme si užili o trochu více, nebyla už tak plná turistů, kteří ve většině volí stejnou cestu zpět a my mohli v klidu šlapat po stezce, aniž bychom při tom kličkovali mezi ostatními. Z chaty pokračujeme okruhem dál pod skalami a cesta ke karavanům nám nakonec trvá téměř čtyři hodiny. Stojí to za to! Krásný trek. Teď ještě ten mechanik a jsem úplně spokojen. A i toho jsme se nakonec dočkali. Přijel přesně v avizovanou hodinu i se dvěma novými koly.
Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Ale aby to nebylo tak jednoduché, při montáži kola mě upozorňuje, že hlavy šroubů jsou trochu jiné na litých ráfcích, než ta těchto plechových. "Co to znamená?", ptám se. " Pro jistotu každých 100km stavte a kontrolujte dotažení". Zněla jeho odpověď. Paráda! Za těchto okolností už nemám morální sílu na plánovanou zítřejší návštěvu solných lázní. To nedám! Ale jde o poslední den dovolené, takže nic hrozného. Loučíme se tedy s přáteli a vyrážíme domů. Po cestě několikrát stavím, kontroluji dotažení kol a vše je v pořádku. Jak se říká konec dobrý, všechno dobré. Viva Itália.
Související články:
Fotoblog z celé cesty: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=536237
Itálie - jezero Molveno a jeho okolí: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=536294
Itálie - jezero Lago di Garda: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=536514
