Lezení po ferratách se věnuji druhým rokem a od svých známých, pravověrných lezců, slýchávám, abych toho už konečně nechal a začal lézt, jako chlap, bez ocelového lana. Dobře borci, jedu "na písky"!
Skalní lezení má mnoho podob a lezení po pískovcových věžích patří mezi ty disciplíny, které vyžadují nejen techniku, ale i vyšší práh odvahy. Na rozdíl od skály tu na cestě vzhůru najdete jen málo fixních kruhů a průběžné jištění se provádí vkládáním uzlů, uzlíků či tzv. bambuláků do spár. Nebo smyčkou do hodin. To se provádí provlečením smyčky otvorem ve skále, který zde vytvořila příroda a svým tvarem připomíná přesýpací hodiny. Že vám tohle všechno nic neříká? Mě také ne, proto jsem si na svůj a Jendův křest „pískem” vzal kamaráda a horského vůdce Honzányho. Svěřím mu sebe a syna do rukou, na jeho domácí půdě, věžích okolo Hrubé Skály.
Sraz máme na parkovišti za kempem Sedmihorky a odtud půjdeme společně s Honzou do „Skaláku”. Tak tu místní říkají skalnímu městu. A protože jsme „pískovcoví panici”, začneme hezky od začátku. Jištění, uzle, slanění. Když se zdá, že základy máme za sebou, můžeme jít na věž, zvanou Mariáš. První jde pochopitelně Honza, aby nám udělal jištění a teprve potom lezeme my, vyjukaní zajíci. Hezky pomalu, na jistotu. A abych nezapomněl, nezbytnou součástí výbavy jsou, kromě dalších věcí, tzv. lezačky. Boty nápadně připomínající baletní piškoty. Ale nepředstavujte si pohodičku v balerínách, boty musí být o číslo menší, aby co nejvíce zabíralo chodidlo a zvýšila se tak přilnavost na nestabilním písku. To jsou věci co?
První věž je za námi a já i Jenda máme radost, že se naše jména objeví ve vrcholové knize. Další technickou disciplínou je lezení komínem. Prostě šplháte pomocí zad a nohou úzkou štěrbinou mezi dvěma skálami. I to nám pomohlo k vrcholu druhé věže. Zatím to jde Jendovi dobře, hlavně lezení vzhůru, za to slaňování není činnost, nad kterou by Jenda jásal. Je vidět, že mu výška pod zadkem nedělá dobře. Ale bojuje jako lev. Po polední pauze a oroseném pivu trochu přitvrzujeme, opouštíme cvičné hroudy a odpoledne věnujeme věžím Sfinga a Večerní. To už je trochu jiná liga s obtížností 4-5. Zkušení lezci se nad touto obtížností jistě pousměji, ale pro nás je to zatím maximum, kam nás pustí technika a hlava.
Na podvečer se loučíme s Honzou a odjíždíme na zámek Hrubá Skála, kde budeme nocovat. Vážně! Na zámku! Jako páni! Ne, nejsme zhýčkaní floutci, ono je to trochu jinak. Právě zde na Hrubé Skále byl minulý rok Jenda na jazykovém kurzu, a když se dozvěděl, že pojedeme právě do těchto míst, zabrousil na hotelové stránky a zamluvil poslední volný pokoj. A téměř za hubičku. Prý je to tam dobré, tak uvidíme. Auto necháváme před zámkem a jdeme se ubytovat. „Á, už to vidím, Havránek, tak to je pokoj 217, přeji vám příjemný pobyt”. Sakra, tady je to nějaký nobl, svěřuji se se svými pocity Jendovi, ale ten mě ujišťuje, že mě noblesa přejde, až se ubytujeme. Je to prý obyčejný hotel. Stoupáme po točitých schodech do čtvrtého patra a otvíráme dveře svého pokoje. „Co jsi říkal? Obyčejné ubytování”? Vyjede mi z pusy věta hned, jakmile se rozhlédnu po pokoji. Na podlaze peršan, bílý nábytek stylu Ludvíka 14, okno přes celou stěnu a na stolku cukroví s lahví italského frizzante. „Tak ti řeknu, že se mi to lezení začíná zamlouvat”!
Druhý den už lezu sám, Jendu na skálu nepustila hlava. Technicky na to beze sporu má, ale vysoké a úzké věže není terén, kde se cítí jistý. Je na něm vidět, jak moc ho to mrzí, ale i tohle je výhra. Najít svou hranici a neriskovat. Věž, kterou Honzány vybral, se jmenuje Maják. Jak trefné, říkám si, když zakláním hlavu, abych dohlédl na vrcholek. První úsek na širokou lavici je relativně v pohodě, ale za ní? „Počkej, to polezeme po téhle kolmici? Nebuď zbytečně posranej a polez“. Tyhle dvě věty zazněly mezi mnou a Honzou, než se mi definitivně ztratil ve výšce. „Dobrý, dober, jdu na to“. Nakračuji opatrně na skálu a vědomí té hrozné hloubky pode mnou mi buší do spánků. První chyt, noha trochu výš, když v tom ke mně odněkud z dálky doléhá úpěnlivé dětské sténání. „Mami, mami, né. Já se bojím, že spadu“. Skvělé, to jsem potřeboval slyšet…Hozány měl pravdu, vylezl jsem to bez potíží. Z vrcholu věže, pod třepetající českou vlajkou, se symbolicky rozloučím s Hruboskalskem.
Tyhle dva dny nám dali hodně, posunuli jsme si svoje hranice zase o kus dál, vystoupili s komfortní zóny a prošli si stresovými situacemi. To vše se počítá! Honzové, díky za parádní dny.
