Oblast v okolí Halštatského jezera znám ze svých ferratových lezení a právě do míst poblíž Krippennsteinu (2 108 m.n.m.) mě tentokrát zavál zimní větřík.
Ski alpinismus je komplexní sport, mísí se v něm prvky skalního lezení, těžkých výstupů na lyžích příkrými svahy a také jejich sjíždění. A právě to mi čas od času dělá potíže. V prašanu a přehledném terénu to ještě zvládám, ale stačí se dostat na příkrou hranu, nedej Bože ve sněhu pokrytém krustou a jsem v koncích. Prasím, sjíždím s velkou obavou, prostě si to neužívám. Proto jsem s povděkem přijal pozvání na kurz ježdění volným terénem a přes to, že už mi za krkem leží pětapadesátka, stanu se na pár dní zase žáčkem.
A nebudu na to sám, parťáka mi bude dělat Marcel, záruka dobré nálady, dostatku sněhu a modré oblohy nad hlavou. To s tím počasím o sobě říká vždy, když spolu někam vyrazíme a světe div se, ono mu to pokaždé vyjde. Nevím, jak to ten kluk dělá, ale funguje mu to. Tím pádem ani nemusím psát, jaké počasí nás v nadcházejících dnech čeká.
Auta necháme na spodní stanici lanovky, která nás vyveze na vrchol a až k chatě Lodge, jenž bude pro nadcházející dny naším domovem. Do osmi lůžkového pokoje se kromě mě a Marcela musí vměstnat dva manželské páry i náš „pan učitel” Kožich. Je to na těsno, ale dáme to. První večer se u piva navzájem oťukáváme, posloucháme historky kde, kdo byl, jak jezdí a podle toho si s Marcelem tvoříme obraz, do jaké kategorie zapadneme. “Vypadá to na druhé družstvo”, hodnotíme s úsměvem svůj lyžařský um a objednáváme si dalšího weizena. Ono to nějak dopadne.
Vstávám jako první, abych svým delším ranním rozjezdem nezdržoval ostatní, ale jen co do sednu na židli, už u mě sedí Marcel. „Nechrápal jsem?” Ptá se, mezi tím co do sebe souká první housku. „Ani moc ne”, zní moje milosrdná odpověď. Přeci mu nebudu kazit ráno. Pravdou však je, že řezal statečně a tím, že jeho hlava byla téměř celou noc asi dvacet centimetrů od té mé, měl jsem tento nevšední zážitek z první ruky. Tu jsem taky během noci mnohokrát použil, ve snaze odvalit jeho tělo na bok, leč úspěch měl jepičí život. Za okny se probouzí slunný den a naše mini skupinka stojí v plné zbroji před chalupou a s důvěrou naslouchá Kožichových slov. „První jízda bude volná, zkusíme pár cviků a pohybů, které potom přeneseme do volného terénu”. Času a prostoru na nácvik máme spoustu, vždyť zdejší sjezdovka měří úcty hodných jedenáct kilometrů. Popisovat co všechno jsme nacvičovali, by byla ztráta času, ale jedno zmínit musím, nejde mi to! Po těch létech držení oblouku s nohami na půdorysu ramen, mám teď tisknout lyžáky k sobě a vlnit se jak had? Nasedáme na kabinu mířící vzhůru a já se chlácholím tím, že v terénu mě to „nakopne“. Prd nakopne. Ani před a ani po obědě. Hrůza. Už dlouho jsem na lyžích nebyl nasraný tak, jako dnes. Navíc mě začalo tahat bolavé koleno.
Co s tím? Parta jede ještě jednou nahoru, ale beze mě. Já se za svojí nešikovnost „potrestám“! V autě si vyměním sjezdové vybavení za to skialpové a vyběhnu si jedenácti kilometrovou sjezdovku s převýšením 1 500metrů nahoru až k chatě. Je to dost šílený nápad na to, aby se na něj chytil i Marcel. Oba jsme totiž ze stejného těsta. Jsou tři hodiny po poledni a my odhadujeme trestnou výpravu na dvě hodiny. „To bude akorát, přijdeme nahoru, hodíme sprchu a rovnou na večeři. Stejně bychom se na chalupě nudili“, notujeme si s parťákem a vyrážíme. První kilometr si rozverně povídáme, dobíráme si ostatní a sršíme optimismem. Na začátku toho druhého už mlčíme a začínáme chápat syrovost reality. „Ten kopec je šílenej, ty dvě hodiny nám asi nebudou stačit“. Po hodině je jasno, asi tu chcípneme! Kopec se na třech úsecích blíží k 30% sklonu a ani mezi úseky nás sjezdovka nešetří. Oba čumíme do země a šoupeme lyžemi, co nám síly stačí. Krize přichází asi v polovině sjezdovky, pod Olympiahütte. Sklon je takový, že stoupat kolmo už nejde a jít cik-caky na ledových plotnách je nemožné. Už plně chápu význam slova-někam se doplazit. Jsme za polovinou, dvě hodiny jsou v trapu a tma na krku. No nazdar! Za standardní situace, bychom se napili, něco snědli a dobyli tak baterky. Jenže my jsme úchylové a na takovouto šichtu jsme vybaveni tyčinkou a jedním deci čaje! I ve Stalingradu se měli při obléhání lépe! „Teď už to bude lepší, ty největší kopce jsou pod námi“ chlácholí Marcel mě i sám sebe. Už pod světlem čelovky (máme jen jednu!) vyrážíme na poslední díl naší útrpné cesty a u mě se kromě únavy ozývá i štiplavá bolest na patách. To budou puchýře jako činely!
Míjíme Niederrer Krippenstein (1 989 m n. m.) i dvě rolby, mířící do údolí, jenže chalupa nikde. V ústech mám Saharu a tak sahám k zoufalému činu a chroustám sníh. Konečně vidíme rozcestník a světla chalupy! Po třech a půl hodinách, dosedáme na židle v jídelně, vyklopíme do sebe pivo na jeden lok a teprve teď můžeme sdělit ostatním, jací že pitomci to jsme. Marcela chytají křeče, já nemohu chodit, ale ten pocit, že jsme to dali, je fajn. Říkáte si, že jsme masochisté? Asi ano.
Plán na druhý den je jasný. Vynechám volný terén, budu dopoledne dovádět na sjezdovce (už s dopomocí lanovky) a po obědě vyrazím někam do kopců na ski alpech. Marcel se mnou drží basu a po gulášovce vyrážíme na Simona Hütte. Podle Kožicha jsou to tak dvě hodiny, což nám přijde tak akorát. Dvě hodiny nahoru, pivo, polévka a šup zpět na Lodge. Znáte význam přísloví: Důvěřuj, ale prověřuj? My už ano. Po hodině šlapání spletí chodníčků a vydupaných stop od sněžnic se nám po levé ruce vynořuje štít Toubenkogel (2 300 m n. m.) a pod ním vpravo Simona Hütte. Odhadem je od nás vzdálená ještě poctivé dvě hodiny! Kožichu, jsi mrtvý muž!
Naštěstí je krásně, slunce, jiskřivý prašan a tak nás nemrzí, že se dnes k cíli nedopracujeme. Vystoupáme na nejbližší vyvýšeninu a tam to otočíme. Dnes už riskovat nechceme. Krásné odpoledne a parádní výdej energie tak trochu překrývá moji úděsnou bolest vycházející z obou puchýřů, které jsem si „vypěstoval“. Myslím, že ráno nebudu ani chodit.
Přeháněl jsem, chodit mohu, ale jen v pantoflích. Představa, že se obuji do přeskáčů a vletím do terénu, mi nahání husí kůži. Jenže se z té tortury nevyvleču. Nemusím se nějak dostat dolů a jinak než po lyžích to nepůjde. Vlastně by to šlo, potupně lanovkou, ale to si raději ukrůpnu bolestí do textilu, než sjet lanem dolů. A jak jsem řekl, tak bylo. Bolest k nesnesení trvá nekonečně dlouho. Kde je to debilní parkoviště! No, byla to síla, nyní ještě sundat boty a mohu si zhluboka vydechnout.
Sice jsem se toho příliš nenaučil, ale po víkendu souhlasím se rčením, že zážitek nemusí být krásný, stačí, když je silný. A to tenhle byl!
