Grossglockner

Nejvyšší horu Rakouska netřeba dlouze představovat. Skalnatá pyramida ční do výšky 3.798 m n. m. a je častým cílem všech milovníků vysoko horské turistiky. Nicméně dotknout se vrcholového kříže, není zrovna jednoduché.

Blíží se měsíc říjen, s ním i můj odlet do Himalájí a příprava na tuto expedici právě vrcholí. Mám za sebou několik středně těžkých i těžkých skalních ferratových výlezů a sbírám zkušenosti, co mi síly a čas dovolí. Posledním dílkem do mozaiky bude výstup na Grossglockner (3 798 m n. m.), který v sobě skrývá pohyb po ledovci i čistou skalní makačku, to vše ve výšce, která mi umožní alespoň krátkou aklimatizaci a „rozmnožení“ červených krvinek.

Je čtvrtek odpoledne a před sebou mám už jen poslední úsek cesty. Vyjíždím z Kalsu po křivolaké Kalmser Grossglocknerstrasse, až na parkoviště do sedla. To je naposledy, kdy mi do kopců pomáhají „koně“. Od tohoto okamžiku půjdu jen za svoje. Zamykám vůz, na záda nahazuji batoh a pohledem vzhůru se ujišťuji, že Glossglockner - Velký Zvoník je na svém místě. Přesně nade mnou se vypíná monumentální masiv obklopený ledovci a já si teď připadám, jako trpaslík a zároveň si uvědomuji, jak velký respekt ve mně ten pohled vzhůru vyvolává.

Do sedla Vanitscharte k chatě Stüdlhütte to mám slabé tři hodiny a tím pádem spoustu času užít si naplno první okamžiky uprostřed příkrých štítů Vysokých Taur. Myslím, že mě čekají parádní dva dny. Na chatě se připojuji k Víťovi, mému průvodci a u piva rozebíráme taktiku a úkoly na zítřejší vrcholový den. „Je to jednoduché. Ráno vstaneme v pět hodin, vyšlápneme k vrcholu přes hřeben Stüdelgrat , u kříže si lehce odpočineme a normálkou se vrátíme zpět k chatě“. Z Víťových úst to zní opravdu jednoduše, ale moc dobře vím, že to tak snadné nebude. Rychle do postelí.

Pátá ranní a venku tma jako v pytli. Potichu mizíme s batohy na zádech z lágru o patro níž na snídani. Ale ani z daleka tu nejsme sami, připadám si, jako v úlu. Pleteme se jeden druhému pod nohy, na zemi se válí batohy, lana, cepíny i samotní lezci, soukající se do sedáků. Ti rychlejší už dokonce míří ve tmě k hřebenu. Tak to je cvrkot! Po první vlně jdeme na řadu i my. Otvírám dveře chaty, abych vzápětí dostal pohlavek od ledového větru, který, jak se zdá nás bude doprovázet až na vrchol. Kužel čelovky míří na úzkou pěšinu, po které se „zub, po zubu“ šplháme kamenitým terénem na vyvýšeninu Schere a z ní k patě ledovce Teichnitzkees. „Tak tady, kde jsou teď ty tuny kamene, si pamatuji souvislou vrstvu ledu“, slyším první ranní slova z úst mého parťáka. Víťa se verbálně rozjíždí opravdu pomalu. Sám o sobě konec konců říká, že už je starý, zádumčivý vůdce. No, nevím, stále je mladší o tři roky, než já. Ale tohle vzájemné mlčení není vůbec na škodu, ba naopak, umocňuje tu sílu okamžiku, kterou si právě prožívám.

Na okraji ledového splazu nazouváme mačky, bereme cepíny do rukou a navzájem navázáni, stoupáme pod levým hřebenem Luisiengrat vzhůru. Pomalu svítá. Hora se probouzí do svého dalšího rána, ale dole pod námi je údolí ještě stále zahaleno bílou peřinou, z které tu a tam vykoukne nějaký ten skalní vrchol. Sakra to je krása! Rád bych ten okamžik zachytit na foťák, ale Víťa je nekompromisní a nenápadným poškubáváním lanem mi dává na srozuměnou, co si o tom mém nápadu myslí. „Dávej teď bacha, jdeme po ledovci a mohou zde být skryté praskliny“. Má pravdu. Stačí se jen trochu porozhlédnout a hned na první pohled je vidět vrásčitá tvář ledovcového plata. Tam bych spadnout nechtěl. Už za plného denního světla nalézáme na stěnu skalního hřebene Stüdlgrat, mačky jdou zpět do batohu a na řadu přichází skalní lezení obtížnosti 3+ a to až do okamžiku, než se ocitneme na samotném hřebeni. Tady, vysoko nad oblaky, se mohu konečně zhluboka nadýchnout a rozhlédnout okolo sebe. Ale jen na okamžik, není čas na rozjímání, snad až na Frühstückplatzu (3 550 m n. m.). Malé skalní kapse, z které dál k vrcholu pokračuje hřeben v kompaktnější podobě a lezení se stává opět těžším. Střídáme jižní stranu s tou severní a právě tam na nás tu a tam číhá ledová plotna, na které je potřeba být mimořádně opatrný. Stačí malé smeknutí a problém je na světě. Posledními obtížnými místy k cestě na vrchol jsou Dratseil Verschneidung a hlavně Platte. Plochý kus skály na jižní straně, kde jsou jen nýty a milimetrové spáry na prsty. Jdu jen na tření se sevřeným zadkem. Novou sílu do žil mi nalévá pohled vzhůru.

Vpravo už vidím vrchol Kleineglockner (3 770m n. m.) a mělké sedlo mířící k jeho vyššímu sourozenci. Po čtyřech hodinách jsme na vrcholu! Díky skvělému počasí se nám naskýtá nádherný panoramatický pohled na celé pohoří Vysokých Taur, Dachstein, Zugspitze, Piz Boe, Marmoladu, Grossvenediger, ale i na největší rakouský ledovec Pasterze. Vše máme jako na dlani. Mísí se ve mně nadšení, radost, ale i obava a respekt před sestupem. Ne nadarmo se říká, že vrchol je jen půl cesty.

Sestup vede normální výstupovou trasou, nejprve přecházíme přes sedlo Odere Glocknerscharte na Kleineglockner, což není nic tak dramatického, ta opravdová „zábava“ začíná až nyní. Přes západní cestu se sem k vrcholu drápou skupinky lezců a nám nezbývá, než se s nimi na příkré skále nějak vyhnout. Strkanice, vyčítavé pohledy, vyplašené tváře a stres. Mix, kterým si musíme projít, než se naše nohy opět zaboří do sněhové plotny ledovcového svahu Glocknerleit, se sklonem k 35°. To nejhorší je za námi. Teď jen traverz na Adlersruhe, kde si na nejvýše položené chatě v Rakousku, Frzherzog-Johann-Hütte, dáme zasloužené pivo a polévku. Druhá část sestupu je pohodová, po staré cestě Alter Kalser Wer, přes ledovec Ködnitzkees až zpět na Stüdlhütte. A při přechodu ledovce si uvědomuji, jak rychle se ledová masa ztrácí z povrchu Země. Sníh se nám pod nohama mění v břečku, pod kterou mezi kameny podtékají milióny litrů roztátého ledu do údolí. Jen pro příklad, již zmiňovaný ledovec Pasterze, ustoupil za poslední rok o 100 metrů, což je dvojnásobná vzdálenost roku předchozího. Na tuto smutnou realitu upozorňuje i renomované středisko pro monitorování ledovců WGMS.  Na chatě, která mimochodem nese českou stopu po investorovi, pražském obchodníkovi Johannu Stüdlovi, dobalujeme batohy a vydáváme se dolů, k parkovišti. Rádi bychom ještě dnes přejeli o 40 km dál na východ, vyšli k chatě a na druhý den se pokusili vylézt na Hochschober (3 240 m n. m.). Jenže plán se nám boří jak domeček z karet v okamžiku, kdy poměrně složitou cestou zjišťujeme, že chata je již uzavřená! Co teď? Nezbývá, než improvizovat. Přespíme na Lucknerhausu a ráno vyrazíme na trek pod vrcholem Grossglockneru.

Vstáváme opět do sluncem zalitého rána a vypadá to, že i dnes bude krásný den a okruh, který máme v plánu, nám odkryje další krásná zákoutí Grossglockerské oblasti. Tempo, které dnes Víťa nasadil, se mi zdá dost vražedné, ale nic neříkám a stříhám nohama, jak rychle to jen jde. Naštěstí brzy přichází výstup sutištěm do sedla Pfortscharte (2 825 m n. m.) a tempo chůze se uklidňuje. Funíme cik caky vzhůru, abychom byli v sedle odměněni úchvatným pohledem na údolí říčky Leiterbach a protější ozeleněný svah Schwerteck (3 247 mním.), na jehož patě je chata Salmhütte, kam míříme po klikaté stezce přes údolí. Nádherný kout přírody, nikde, nikdo, jen svišti, hlídači údolí, kteří si nás svým pronikavým pískáním předávají z bodu do dobu až do okamžiku, než usedneme na lavici před chatu.

Ta je základnou pro výstup k vrcholu tzv. normálkou, přes Frzherzog-Johann-Hütte, takže než stačíme sníst polévku, otočí se zde tři skupinky lezců v doprovodu místních horských vůdců. Stejně, jako ostatní chaty, má i tato svou bohatou historii. Byla postavena již v roce 1799, jako součást prvovýstupu na Grossglockner a financována biskupem F. X. von Salmem, jehož jméno nese dodnes. Zatím co skupinky horalů odchází pěšinou vzhůru, naše kroky míří zpět k říčce a přes další hřeben až na vrcholek Kastenegg (2 821 m n. m.), vysoko nad Glorerhütte. Pohledem na jihozápadní úbočí Velkého Zvoníku se loučíme s tímto nádherným koutem Rakouska. Bylo tu krásně.