Gargáno, Itálie.

Ostruhu italské boty tvoří poloostrov Gargano, vysoký, skalnatý výběžek do Jaderského moře, geograficky i kulturně odlišný od zbytku Apulie.

Píše se rok 2009 a my míříme na jih Evropy, do Gargána. Čeká nás krásné, členité pobřeží, vytvářející nesčetné zátoky, jejichž tyrkysově modrá voda omývá bílé skalnaté útesy. Na severu poloostrova se rozprostírají slaná jezera, která jsou rájem vodního ptactva, prales ve vnitrozemí je zase domovem divoké zvěře.

Divoká krajina stojí za to, abychom ji poznali: jezera Lesina (50 km2) a Varano (60 km2) - jsou oddělena jen úzkými šíjemi od Jaderského moře, stinná Foresta Umbra (národní park rozprostírající se na ploše 11.000 ha, uprostřed parku se nachází naučná stezka, želví jezírko, obora s daňky a muzeum), místní kostely a chrámy s bohatou historií.

Cestu jsme si  kvůli její délce a našemu pohodlí, rozdělili do tří dnů. První noc z neděle na sobotu, jsme přespali u jezera Chiemsee a další ve městečku Porto Recanati. V Bord atlasu je u STLP ( místo vyhrazené pro krátký pobyt obytných vozů) fotografie s obytňáky přímo na pláži, takže jsme byli natěšeni na krásné stání a příjemný odpočinek. O to horší byla realita. STLP je sice 20 m od moře, ale v klínu mezi rušnou silnicí a železniční tratí. No, já bych tu dovolenou trávit nechtěl, nicméně jsme se nenechali otrávit a poprvé se vykoupali v krásně čistém moři, prošli se po promenádě a dali si něco dobrého v jedné z mnoha hospůdek na nábřeží.

Ráno se do nás s plnou vervou opíralo sluníčko a my vyrazili na zbytek cesty. Jako první místo jsme si dali do navigace STLP  Lido Azzuro , místo v zátoce pod věží Torre di Monte Pucci , nedaleko Peschici. Cesta ubíhala a my si v euforii před blížícím se cílem cesty, neporovnali mapu s navigací, což nám v následujících okamžicích cesty zaručilo slušný adrenalin. Místo, abychom sjeli na pobřeží a drželi se silnice na Rodi Garganico, zahnuli jsme do vnitrozemí, směr Vieste.  A následný pěti kilometrový sjezd do zátoky, byl nápadně podobný adrenalinovým cestám na Korsice. Prudké klesání, šířka málo přes tři metry, stromy, keře a vyhýbání se protijedoucím autům.  Ale vše jsme zvládli a zaparkovali na vyhlídnutém místě.

STLP je na konci  krásné zátoky, parkuje se přímo u písečné pláže a je ze k dispozici plný servis, to vše za 18 EUR/den. Místo nás natolik uchvátilo, že jsme se rozhodli změnit plány a zůstat zde o pár dní navíc.

Protože je zátoka pouze 6 km od krásného městečka Peschici, které je nazýváno perlou Gargána, vyměnil jsme válení na pláži za kolo a vydal se město navštívit. Město bylo založeno roku 970, jako rybářská osada a svůj půvabný historický ráz si zachovalo do dnešních dní. Je plné úzkých křivolakých uliček a nádherných výhledů na zátoky, které obepínají město z obou stran.

Na zpáteční cestě jsem sjel na jeden z útesů, kde je největší trabucco  v okolí a navíc s nádhernou restaurací. K mému překvapení byla kompletní obsluha složena z Čechů a Slováků.

Ale tomuto poznatku předcházela úsměvná historka. Když jsem dopil pivo a platil, oslovil jsem anglicky obsluhu a vytáhl 20 EUR bankovku. Slečna na mě něco spustila italsky, z dikce a posunků jsem vyrozuměl, že nemá drobné k vrácení. Pokrčil jsem rameny na znamení, že jí nepomohu a vyčkával jsem. To co následovalo, ve mě vyvolalo salvu smíchu. Slečna se otočila směrem k baru a zakřičela " Hele, Marie, nemáš drobný, ten chlápek má jen dvacku". Pochopitelně česky! Jak je ten svět malý. Po tomto seznámení, slovo dalo slovo a my se večer vydali na vynikající večeři na romantickém místě.

Další den jsme spolu s Mírou, kamarádem, spolucestovatelem, vyjeli na opačnou stranu, směr San Menaio a Rodi Garganico. Na rozdíl od výletu do Peschici, jsem byl tentokrát zklamaný. Celé pobřeží je sice lemováno dlouhou pláží, ale poměrně špinavou, místy zcela zaplněnou slunečníky a prakticky bez možnosti stání obytňákem, nepočítám-li asfaltová místa hned u silnice. Takže sem jet nedoporučuji.

Takže jsme za sebou měli výlety na obě strany pobřeží a zbývalo už jen vnitrozemí. V něm se rozkládá místní rarita, národní park Foresta Umbra (stinný les ) . Ten je možné projít buď pěšky nebo si zakoupit výlet terénním vozem. My jsme zvolili tu druhou variantu a nelitovali jsme.

Průvodce a majitel v jedné osobě Gianni , je mladý Ital, mluvící česky a celý program má mimořádně dobře připravený. Na požádání pro nás ochotně přijel přímo na STLP a my mohli začít naše putování po národním parku. Navštívili jsme nejvyšší vrchol Gargána 884 m.n.m. , projeli se korytem řeky a to jak uvnitř, tak i na střeše jeepu.

Při zpáteční cestě k autům se nám podařilo našeho průvodce zaskočit . A to v okamžiku, kdy začal klesat do zálivu, nám již dobře známou silničkou a vyprávěl, jaká že to je parádní zkratka. Stačilo říci, že ji známe, protože jsme ji před pár dny sjeli obytňáky a milý Gianni nestačil valit bulvy.

Všechno má svůj konec stejně jako náš pobyt v zátoce. Naším dalším cílem bylo Vieste . Ještě po cestě jsme přespali na STPL v Peschici  a prohlédli si večerní město. Věděli jsme z předchozích zkušeností, že tak krásné místo, jaké jsme měli v Lido Azzuro,  ve Vieste nebude, ale přes to jsme se těšili do civilizace.

Ve Vieste je problém parkovat blízko centra. Ten  nejbližší STLP je  3 km jižně od centra ( nepočítám-li jedno parkoviště, které je tak max. na přespání ) a právě tam jsme zaparkovali.

Ač jsme byli v civilizaci , místo bylo téměř prázdné, stáli jsme na trávě a k moři jsme měli 50 m , takže paráda. Já jsem se na kole vydal do města a přístavu, z kterého jsme další den, chtěli podniknout výlet lodí po pobřeží Vieste . U jedné z firem, která pořádá výlety, jsem domluvil i odvoz z našeho STLP a spokojeně se vrátil zpět , válet se na pláž.

Půldenní výlet lodí na vápencové pobřeží a jeskyně byl příjemný a bylo na co koukat. Místní příroda a architektura, nám trochu připomínala korsické městečko Bonifaccio , které má hodně podobný charakter.

Jak to tak bývá, dovolená utekla jako voda a byl tu její konec, takže jsme vše sbalili, rozloučili se s Gargánem a vyrazili na 1.500 km dlouhou cestu zpět domů.