Dolomity na kole i s kolem na zádech - část 4, královská etapa. Finále.

Pomalu se blížíme k cíli našeho putování, přibývá pádů, odřenin, ale i zážitků, které v nás zůstanou ještě dlouho po té, co nás opět pohltí pracovní shon a dennodenní realita.

Na dnešek jsme se poprvé vyspali do růžova, žádná auta ani vlaky nás nerušily, slunce se opírá do stanů a obvyklá ranní rosa je ta tam. Tak takhle by to mělo být každé ráno! Mysl nám zalévá optimismus a dobrá nálada, dnes si to užijeme. Je deset hodin, capuccino vypité, můžeme tedy vyrazit. Hned za kempem se navzájem krotíme v tempu a slibujeme si lehký rozjed, protože nás dnes čeká královská etapa s převýšením 2.400m a není proto třeba žádných ranních sprintů. Nohy bolí, o našich zadcích nemluvě. Ale ouha, po pár stech metrech končí selanka, silnice se stáčí vlevo a její sklon je dost dramatický. Začínáme pěkně zostra, strmý šoter nás přivádí k Malga Fadera, na 6 km jsme nastoupali 640m, hezká ranní rozcvička.

Dáváme si pivo, mimochodem, mají tu Budvar a šlapeme dál. Když už se zdá, že sklon cesty nemůže být větší, tak se za zatáčkou vyhoupne nový a strmější úsek, dnes je to peklo! Přesně v poledne jsme u prvního cíle cesty, u jezera  Croda di Lago 2.046m.

Postupně, jeden po druhém, jak komu stačí síly, dojíždíme k chatě, která bezprostředně sousedí s jezerem, usedáme na terasu a rychle objednáváme chlazené pivo.  Servírka nám na stůl pokládá sadu piv, jenž rychle mizí v našich vyprahlých hrdlech, ale na stole zbývá ještě jeden půllitr navíc. Kde je Láďa?  Už ho vidíme, šourá se směrem k nám, úsměv od ucha k uchu, špinavý bok a hned hlásí: " Tomu chlapy neuvěříte. Vyjel jsem nahoru, hned pod chatu, ještě se mi uhýbají nějací turisté a když už téměř stojím a chci si vycvaknout kufry, svalím se na bok, jak střelená zvěř."

Špína se oprášila, hlad i žízeň zahnaly a před námi je nejkrásnější úsek cesty. Nekonečně dlouhým trejlem, po úbočí hory, se musíme vyšplhat k sedlu Forcella Ambrizzola ( 2.277m). Pomalu šlapeme po kamenité cestě vzhůru, ohleduplní turisté nám uhýbají z cesty a je prima sledovat jejich výrazy ve tváři. Ani neví, zda je víc těch obdivných, povzbuzující nebo těch, kteří si v duchu myslí něco o magorech. Ale cesta je skvostná, žádné strmé stoupání, jen lehký, táhlý sklon a neskutečné přírodní kulisy okolo nás.

A kouzelná scenérie nekončí ani v sedle, v zádech máme třpytící se modré oko Croda di Lago a před námi údolí lemované třítisícovým masivem Monte Pelmo. Úchvatné.

Další cesta vede právě po úbočí Monte Pelmo , kde se vine úzká cestička plná kamení, takže je jasné, že nastal "čas nošení a tlačení." Alespoň máme prostor si to vše okolo nás vychutnat. Po kamenech klopýtáme v tretách, jak kamzíci po obrně, ale po několika desítkách minut je to za námi a nás čeká sjezd k chatě Rif. Citta di Fiume. Ale opět nic lehkého, kameny, vymletá pěšina od vody, výmoly, zkrátka nic, co by se mi dvakrát líbilo. Proto často sesedám a raději kolo tlačím, než abych si přivodil nějakým pádem komplikace, jinak to má postavené Michal. Moc se s tím nepáře a postupným sbíráním počtu pádů, si vysloužil rudý dres nejlepšího "lehače". Nicméně stačilo málo a měl dres i hnědý, protože při poledním pádu obtiskl tvář do trávy hned vedle kravského lejna. Klikař.

Přes další dvě sedla se postupně prokousáváme až k lyžařskému středisku Civetta, po jejíchž sjezdovkách sjíždíme do civilizace, městečka Alleghe. Zde Láďa zjišťuje, že při klesání vytratil z jednoho pedálu kufr ( nacvakávací zámek do podrážky boty ) a tím se mu dost zásadně zkomplikovalo další šlapání. Prakticky to znamená jet na plno jen jednou nohou a druhou jen tak vést na pedálu. A to před sebou máme ještě dvě sedla a 30km! Hned na tom prvním, do S. Tomaso, se handicap projevuje naplno. Nic příjemného, ale není jak pomoci, jedině střídáním se na jeho kole, čehož se chytá Martin a chlapci tuto ˇštafetu" praktikují až do cíle. Ale k tomu vede ještě hodně trnitá cesta, do kempu ve městečku Falcade, dorážíme úplně prošití ( rozuměj vyčerpaní ) těsně před sedmou večerní.

Rychle spěcháme do sprch a na večeři, dnes si obojí zasloužíme měrou vrchovatou. Byť jsem si myslel, že dnes usnu, jak do vody hozený, do nekonečna se převracím na karimatce a ne a ne zabrat. Bolí mě už oba boky i záda, což přisuzuji dnešní etapě, až potom mě napadne osahat Jendovu karimatku a mojí. Jasně, ležím jen na plátně, vzduch je pryč! Dofukuji si "postel" a konečně usínám.

Sobota je posledním dnem naší výpravy, a místo ranní rozcvičky si dáváme výjezd na sedlo Passo Valles (2.032m), 10 km s převýšením 850m. Zpáteční cestu do kempu si zpříjemňujeme zastávkou v salaši, kde ochutnáváme sýry a výborný jogurt. Potom stačí vyjet jen malý protikopec a spustit se do Falcade. Přišel čas balení a návratu domů.

Máme za sebou skvělých pár dní, občas jsme si sáhli na dno sil, trochu to i bolelo, ale ta odměna za to všechno byla skvělá. Díky kluci!

Díl první: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548253

Díl druhý: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548622

Díl třetí: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548997