Dolomity na kole i s kolem na zádech - část 1, Brennerský průsmyk

Toulat se po Dolomitech, je pro každého milovníka hor vždy zážitek. Roztodivné tvary horských masívů, rozeklané hřebeny, průzračná jezera, to vše se vám nenávratně vryje do paměti. My jsme se vydali napříč horami na kolech.

Jsou výzvy, které se neodmítají a mezi ně rozhodně patří i nápad překonat na kolech několik hřebenů, sedel a údolí italských Dolomit. Vyjet na místa, zahalená válečnou historií, shlédnout ze sedel kol do hlubokých údolí, rozpumpovat svoje srdce nošením kol do strmých strání, vyplavit adrenalin při jízdě po úzkém srázu a nechat se rozmazlovat skvělou domácí kuchyní v opuštěných salaších. Na to vše jsme připraveni - Petr, Jan, Martin, Láďa, Michal a řidič Jirka. Blázni, kteří se chtějí dobrovolně za pět dní totálně zničit.

Pondělí je dnem odjezdu, balíme vše potřebné, vážeme kola na vlek a vyrážíme z Tábora do Českých Budějovic, naložit posledního bajkera výpravy, Michala. Máme téměř dvě hodiny zpoždění, které Michal využívá k vyčištění lednice od plechovkového piva a podle toho, v jaké náladě nastupuje je jasné, že se mu záměr podařil více než dobře. Do cíle dnešní cesty, městečka Neustift im Stubaital, přijíždíme po sedmé večerní, rozbíjíme stany v kempu a poprvé zjišťujeme, co všechno jsme si zapomněli doma. Mezitím padá na údolí stín, na naše stany rosa a my zbaběle utíkáme do nejbližší hospody, trochu se nasytit, ale také i ohřát. Po jídle se vracíme do kempu, abychom si stanovili plán na zítřek. Trasa je jasná, ráno přejedeme autem do druhého údolí k obci Steinach am Brenner a odtud přes sedlo Portjoch (2.200m) do cílového městečka Sterzing/Vipiteno.  Trasu máme v GPS navigaci a do batohů si balíme i mapy, snad nás tedy nic zásadního nepřekvapí. Uléháme do spacáků a protože je teploměr už nyní blízko 5°C, tušíme, že nám k ránu může být trochu zima. Ale není to chlad, který nám brání v klidném spánku, nýbrž kostelní hodiny, které odbíjí každou čtvrt hodinu až do půl noci. Teprve potom nás uspává šum nedalekého potoka.

O to, že ráno nezaspíme, se vskutku bát nemusíme. Hodiny začínají svoji dennodenní práci již o šesté hodině ranní. Ale to je pro mě i ostatní příliš brzo, máme ještě dvě hodiny k dobru. Přetahuji si spacák přes hlavu a snažím se zabrat. V osm hodin se pomalu začínáme soukat ze stanů. Všechno je mokré, slunce se ještě schovává za horami, my poskakujeme zabaleni do svetrů okolo dodávky, jako indiáni kolem ohně a pohledy pomáháme slunci překonat horizont. Při tom jeden druhému sdělujeme, jak že jsme tu noc přečkali. Nejhůře dopadl Martin. Klepal kosu, i když byl navlečený jako pumpa. Důvod je jasný, místo stanu si vzal plážový přístřešek a teď se diví. Ale než se nadějeme, naše stany zaplavují sluneční paprsky a nálada stoupá do výšin. Skáčeme do auta a za dvacet minut jsme na parkovišti pod lanovkou Bergeralmbahn, ve Steinach am Brenner. Konečně začínáme!  

Cyklostezkou podél říčky Gschnitzbach, přijíždíme do Trins a teprve tady začíná to pravé ořechové, kopce. Stoupáme šotolinou vzhůru, traverzujeme kopec nahoru i dolů a než si Jenda zvykne na navigaci, stojí nás to při bloudění pár desítek výškových metrů. Ale nikdo z nás by na tom nebyl lépe, takže se na něj žádný hněv nesnáší.

V chatě Bergeralmhüttesi dopřáváme první přestávku na oběd. Moje pověstná "gastro smůla", se tentokrát lepí na paty Michalovi s Martinem, kteří si dávají polentu s kuřecím masem, které evidentně zapáchá.

Přivolaný číšník, v jedné osobě i kuchař, se tím nenechává rozhodit a předkládá nám historku o domácím kuru, jenž má tutospecifickou a na výsost domácí vůni. S díky odmítáme tento chov a stačí nám jen obyčejné maso z obchodu. Toho se klukům nakonec dostává a můžeme všichni pokračovat v cestě s plnými břichy až k horskému jezeru Obernberger Seev nadmořské výšce 1.591m.

Nádherné jezero, rozdělené ve dví malou hrázkou, v jehož hladině se odráží okolní štíty hor. Místo přímo vybízí k relaxu, ale nás ještě čeká pořádná porce cesty, takže pokračujeme dál. Ale než se rozjedeme, najíždíme na malý mostek nad jezerem, pořídit si společnou fotografii. Na tom by nebylo nic tak zásadně zajímavého, kdyby zde Michal nepředvedl onu exhibici na předním kole. Pokusil se sjet tři schody z mostku dolů a spletl si zadní brzdu s přední, následoval elegantní kotoul přes řídítka a slušně potlučený zadek, který se postupem času vybarvoval jak listí na podzim. Ale to ke kolům patří.

S úsměvem na tvářích se pouštíme do závěrečného stoupání na sedloPortjoch (2.200m).  Šotolina se strmě zvedá, každý si jede za svoje a Dolimity nám  poprvé ukazují svoji krásu. A jak to tak bývá, stačí jedno špatné odbočení a jsme potrestáni. Neslyšíme na Jendovo upozornění, že jedeme mimo navigaci, pyšně ji přehlížíme, věříme instinktu a stoupáme stále výš a výš.

Až když to opravdu nejde, pokorně nahlížíme do mapy, porovnáváme ji s navigací a je jasno. Zahazujeme nastoupených 200 výškových metrů sjezdem k odbočce a dáváme druhý pokus na opačné straně hory. Směrovky ukazují Portjoch, ale navigace říká, že jedeme špatně! Jak je tohle možné! Očima bloudíme po okolních kopcích a hledáme alespoň nějaký záchytný bod. Ten přichází v podobě malé chatky a horala, který se u ní zrovna objevil. Když vyslechl kam bychom rádi vyjeli, dlouze se zadívá na naše oblečení, boty, kola, protější kopec, vše porovná s hodinkami a říká:" To nemůžete stihnout". Trochu nás zamrazilo, je půl čtvrté, vrátit se nemůžeme, takže nahoru prostě musíme. Nakonec se ukazuje, že strach má velké oči, v sedle prý můžeme být tak za hodinku. Tak to je v pohodě. Necháme si vysvětlit kde je ona nenápadná odbočka do pastvin, která nás zavádí pod sedlo a začíná crossová vložka.

Někdo kolo tlačí, jiný nese na zádech, krok střídá krok, pomalu stoupáme vzhůru. Asi nejhůře je na tom Láďa, jehož postava bývalého fotbalového brankáře spolu s kolem, z něho dělá "těžkou váhu".

Ale za to úsilí to stojí. Ocitáme se na samé hranici Rakouska a Itálie, pod námi se vine jako had brennerská dálnice a výhledy po okolí jsou fascinující. Na hřebeni navazujeme na Vallo Alpino, stezku spojující obranný val, vybudovaný v letech 1930-42 Mussolinim, který po připojení Rakouska k Třetí říši, svým spojencům příliš nedůvěřoval.

Čeká nás luxusní, mnoha kilometrový trail po sotva půl metrové stezce na úbočí kopce. Je potřeba vysoké opatrnosti, protože stačí malá neopatrnost a padáme po mnoha set metrovém srázu dolů. Nekonečný zážitek!

Stezka končí pod Sandjoch a my se konečně spouštíme do údolí a poklidnou stezkou až do Sterzing/Vipiteno, kde už na nás v kempu čeká Jirka. Za ty dva dny u něj pozorujeme mimořádnou schopnost vybírat ta nejhorší místa, která kemp nabízí. Včera jsme leželi z kopce dolů, dnes je skon do boku a sousedíme přímo s hlavní tepnou na Brenner. Nicméně jsme tak unaveni, že je nám to jedno. Večeři si obstaráváme v kempové pizzérii, u jídla a vína, rozebíráme zážitky z dnešního dne a plánujeme zítřek. Byl to skvělý den, máme ujeto 80km a nastoupáno rekordních 2.200m.

Díl druhý: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548622