Jestli je někde v Evropě místo, kde bych chtěl žít, je to právě Lago di Garda. Středomořské podnebí, hory, lyže na dosah a skvělá kuchyně. Mířím k jezeru již po několikáté a nikdy neodjíždím zklamaný.
Ráno buší déšť do střechy karavanu, ale dnes nás to nechává chladnými, protože přejíždíme na Lago di Garda.
Zároveň doufáme, že v Rivě bude lépe. Maki se rozhodl, že mi bude dělat na cestě společnost, takže si přehazuje věci ke mě a vyrážíme směrem na passo Gardena. Stačíme vyjet jen pár serpentin a už otáčím zpět do kempu, Maki zapomněl odevzdat kartičku od sociálek. Máš už všechno odevzdané a zaplacené ? Ujišťuji se, než podruhé opustím brány kempu. Významné pokývání hlavou mi jako důkaz stačí a konečně vyrážíme na Gardu. Po příjezdu do kempu se jdeme najíst do nedaleké hospůdky a mezitím přijíždí i ostatní. Bohužel v době polední klidu, takže společně čekáme na příchod recepční, aby se i ostatní ubytovali v chatce, převlékli se a mohli jsme vyjet na odpolední vyjížďku. Počasí se pomalu umoudřuje, občas vysvitne slunce a teplota sahá ke dvaceti stupňům, zdá se, že nás čeká pěkné odpoledne. Tím spíše, že se na návrh Makiho a Zuzany, vydáváme do vinařství ve městečku Pietramurata. Vyrážíme všichni společně, jen Maki volí svojí variantu cesty a tím se nám pro další hodinu a půl ztrácí z dohledu. Bohužel nám nepřeje štěstí a vinař má zavřeno, bereme tedy za vděk alespoň malým barem u kostela, kam za námi dojíždí nakonec i Maki. Po druhém džbánku vína se nad námi zlověstně stahují mraky a začíná silně pršet. Nedá se nic dělat, navlékáme neprofuky, sedáme na kola a svižným tempem uháníme zpět do kempu. Po cestě si zdravě zazávodíme, takže přijíždíme do kempu sice promočení, ale spokojení.
Klid v duši ještě ladíme sklenkou proseca v kempu a už se běžíme ohřát do sprchy. Nikomu z nás se příliš nechce do města, proto si rozkládáme sezení u chatky, krájíme dobroty a popíjíme dobré víno. Mezitím doráží do kempu plánská sekce, v čele s Karlem, takže bratovražedný souboj Tábora a Plané může zítra začít. Je totiž naplánován výšlap pod Tremalzo 1.702 m a my staroměšťáci, cítíme formu a rádi bychom plánským vyprášili kožich. Ale nebude to jednoduché, Karel je bojovník.
Čtvrtek 27.9. Tremalzo 1.702m, ujeto 72 km, výška 1600 m
Tremalzo je pro každého bajkera kultovním místem, dá se vyjet několika stezkami, my pro letošní rok volíme novou, námi ještě neprobádanou cestu. Celou noc silně prší a my máme naplánovaný odjezd již na osmou ranní a mám obavy, zda vůbec vyjedeme. Naštěstí se nad ránem počasí umoudří a po cestě lodí vidíme i náznaky modrého nebe.
Připlouváme do Limone a je jasné, že nám to opět vyšlo, slunce začíná příjemně hřát a my si tedy s klidným svědomí můžeme dát snídani na jedné z předzahrádek. Tak úplně to snídaně není, i když i v proseku a pivě jsou minerály. Konečně ostatní svým nervózním podupáváním donutím k dopití a můžeme vyrazit. První část cesty, hnusný asfaltový stoupák do Voltina známe, takže šlapeme po rozpáleném asfaltu do kopce a postupně se sjíždíme u hospůdky pod kostelem. Doplňujeme vodu, něco málo pojíme a odjíždíme na druhou část trasy.
O nové trase víme jen to, že k úpatí stoupání se dostaneme údolím S. Michele. Z počátku je krásný sjezd po šotolině podél potoka, ovšem selanka končí na můj vkus poměrně brzo a cesta se mění na nakloněnou rovinu , plnou kamení. Směrovka nás upozorňuje, že na Tremalzo je to 14 km, poslední napití z bidonu a opírám se do pedálů. Skupinka se trhá a od této chvíle jede každý za své. Kopec si udržuje sklon mezi 15 - 20 % celých šest kilometrů a cesta se stává zkouškou vůle.
Jedu nejlehčí převod a několikrát se přesvědčují, zda nemám v rezervě ještě nějaké to kolečko. Nemám.
Šotolina podkluzuje a je třeba nepolevit v tahu, jinak hrozí, že sešlápnu na zem a už nenasednu. To je i důvod, proč tentokrát moc nefotím. Konečně jsem se dohrabal k traverzu a mám pár minut na protažení, krátké pokochání se nádherným vodopádem a už se cesta opět zvedá vzhůru. Šotolinu střídají kameny a cesta se nekompromisně točí po úbočí dál. Kontroluji tachoměr a s lehkým optimismem na duši se zjišťuji, že mi schází poslední dva kilometry. Konečně vidím vrchol Tremalza a horskou chatu M. Ga Ciapa . Utrpení skončilo a já si s velkou úlevou a zadostiučiněním sedám , objednávám pivo a skvělou polévku minestrone. Zároveň si vzpomínám, jak jsem po loňském výjezdu na Tremalzo, prohlásil, že nic tak těžkého jsem ještě nejel. Ach, jak jsem se spletl. Dojídám polévku a pode mnou se objevuje Fíša a chvíli za ním i Zuzana. Ale kde je Maki? Vypadá to, že se slušně řachnul a trápí se. Ale zabojoval a po pár minutách přijíždí i on.
Mlčky si k nám sedá, upije pivo a kouká takovým prázdným pohledem. Ten výraz v jeho tváři jsem už někde viděl, říkám si. Už vím, před rokem, rovněž na Gardě a také po nějakém stoupání.
Překonáváme posledních pár výškových metrů k chatě u parkoviště a sjíždíme dolů k jezeru. Všichni toho máme plné zuby, takže netrvá dlouho a po pozdní večeři si jdeme všichni lehnout. Zítra nás čeká Monte Altissimo 2.079m .
Ale ještě před tím probíhá diskuse o tom , v kolik musíme být v Malcesine, aby nám vzali kola a zda je lepší jet do Malcesiny lodí nebo na kole. Lodí je to pohodlnější a na kole ( 12 km) , rychlejší . Dříve než se demokraticky dohodneme, Fíša rozhodne ve prospěch kola a velí na odjezd v 7.30 hod.
Ani naše poznámky, že v noci nejezdíme, ho nerozházeli, takže revolta skončila hned v zárodku a poslušně nařizuji budíka na 6.30 hodin. Den se povedl , až na jednu zásadní věc. Cestu s námi neabsolvoval Karel, který odjel později s výmluvou na předchozí nevyspání. To mu pochopitelně nevěříme a připisujeme si kontumační vítězství. Příliš nás to netěší, ale nedá se nic dělat. Tak snad za rok.
Pátek 28.9. Monte Altissimo 2.079m, ujeto 50 km, výška 450 m
Vstávám za tmy a není to žádná hitparáda. Tiše všechny proklínám a velice pomalu se dostávám do správné nálady.
Přesně na minutu vyrážíme. V plánu máme stihnout lanovku na 8.45 hodin, takže tomu musíme přizpůsobit i tempo přesunu. Nikdo se nemá k tomu jet na čele vláčku, zbývá to tedy na mě. K lanovce přijíždíme za 35minut s průměrnou rychlostí nad 30 km/ hod. Né všem se to líbí, ale na druhou stranu máme čas na kafe a rychlou snídani.
Lanovkou vyjíždíme na kopec a míříme do hospody, abychom si vyjasnili trasu. Jediného, koho to příliš nezajímá je Maki, který spokojeně klimbá u stolu . V tichosti si tedy odsouhlasíme kudy pojedeme a jemně budíme Makiho. Je čas, pane učiteli .
Nejprve prudce padáme dolů na východní stranu hřebene a začínáme stoupat po asfaltu k Rif. Graziani, na vrchol Monte Altissimo je to 600 výškových metrů. U chalupy končí pohodlná asfaltka a začíná šotolina a kameny.
Právě ty mohou za to, že některé úseky slézáme z kol a tlačíme je před sebou. Cesta se v kopci klikatí jako had a často překvapuje svým sklonem. Nicméně všude okolo nás jsou krásné kopce a údolí, je bezvadná viditelnost, výhledy po okolí jsou super. Asi po 90 minutách jsem došplhal k chatě, v zádech Fíšu a na dohled Zuzanu i Makiho. Ten nás dnes překvapuje svojí dobrou náladou . Dokonce i jí polévku, což jeho slovy znamená, že trénink byl mizerný, protože po správném záběru nemá mít sportovec vůbec hlad . To ostatně zafungovalo včera na Tremalzu , tam fakt nesnědl ani sousto.
Sedíme na slunci a donekonečna rozebíráme, zda je to cyklistický nebo turistický výlet. Zejména Maki naráží na to, že jsme dnes museli část cesty tlačit. Nakonec z něj vypadává i hodnocení včerejšího výjezdu a říká : " Láďa včera formu měl, ale jel z blbcema" . Myslím, že to dokonale vystihlo jeho včerejší rozpoložení. Dojídáme a jdeme na nedalekou vyhlídku, kvůli které jsme sem vlastně jeli. Pod námi se v plné kráse třpytí jezero a nad ním se majestátně tyčí masivy hory, opravdová nádhera. Nastává okamžik , o kterém mluvíme až do večera.
Sjezd dolů do Torbole po trase 601. Ono totiž nešlo ani tak o sjezd, jako spíše o sestup kamenolomem. Tak totiž vypadala stezka, kterou jsme se spustili dolů a museli překonat 300 výškových metrů klesání . Ale co pro nás bylo opruzem, je pro sjezdaře svátkem. Trasu 601 označují jako legendární. Bylo to tak husté, že i naše nejlepší sjezdařka Zuzana z kola sesedla. Naštěstí se cesta umoudřila a do Torbole sjíždíme dlouhým asfaltovým sjezdem. Díky naší ranní aktivitě máme dnešní výlet brzo za sebou a zbytek dne si užíváme klidu a pohody na pobřeží jezera . Necháváme se rozmazlovat sympatickou servírkou, popíjíme vino bianco, jíme spaghetti a litujeme, že jsme nepřemluvili Honzu , aby si půjčil horské kolo a alespoň jednou s námi vyjel. Pochopitelně se dnešní den mnohokrát probíral i při večerním posezení, nicméně ten úchvatný pohled na jezero, z výšky okolo dvou tisíc metrů, stál za to.
Sobota 29.9.
Sobota je pro mě dnem odjezdu a jak se zdá, beru si s sebou i pěkné počasí. Oproti předpovědi se kupí mraky, spadla teplota a poprchává. Je zkrátka dost hnusně. To, že vyrazí Fíša i přes tohle počasí mě nepřekvapilo, ale že o tom uvažují i ostatní mě dostalo. Pravdou je, že Maki a Zuzana chvíli váhají, do hadrů se jim moc nechce, ale když vidí Fíšovo odhodlání, tak podléhají a sedají na kolo. Další informace mám jen zprostředkovaně od Fíši přes MMS. Nechci je nijak komentovat, překrucovat či interpretovat , tady je jejich přepis:
13.01 hod : Pod sedlem S. Barbora 1.148 m, řidič Honza v pohotovosti s vyhřátým autem v Arco.
15.13 hod : Hustej sjezd do Arco. Zzzzima , grapa, grapa, grapa.
15.56 hod : Po dojezdu pravila profialovělá Zuzana, že se třese jako sulc.
Co napsat na závěr? Byl to povedený výlet, nikomu se nic nestalo, vyšlo vše, co jsme měli v plánu vidět a vyjet. Zkrátka jsme si to užili.
