Pokračujeme podél pobřeží na sever a před námi je poloostrov Pelješac a cesta trajektem na ostrov Korčula. Bude-li vše klapat tak, jako počasí, budeme náramně spokojeni.
29.6. Den sedmý, čtvrtek
Na Pelješac to máme slabou hodinku, proto ráno nespěcháme a necháváme děti vyspat. Ale slunce dělá nevděčnou práci za nás a děti z postele vyhání začínající horko. Loučíme se s krásným místem a doufáme, že nastavený kurz bude pokračovat. Za hodinu vjíždíme do starobylého města Ston, které nás vítá nádherným pohledem na hradby starého města. Kemp je asi pět kilometrů za městem, v klidné zátoce, téměř samota. A to rozhodlo, po předešlých "poustevnických" dnech, jsme zatoužili po troše toho městského života, kávičce na terase a dobré hospodě. Pokračujeme přes pustou, hornatou krajinou dál, směr Orebič. Nad městem na nás z dálky mává poutač info stánku. To přesně potřebujeme. Jaké je naše zklamání, když uvnitř kanceláře nacházíme postaršího muže, mluvícího výlučně chorvatsky, v ruce svírá jediný leták a nesmlouvavě nás posílá do kempu Nevio, o kterém tak, jako tak víme. A navíc nás při výjezdu potkává smůla. Jaro platí nováčkovskou daň. Není zvyklý na vysoké auto a nástavbou najíždí na větev stromu. Škrábance, odloupnutá lišta a vztek. Kemp je hned na kraji města vlevo a je dobře značen. Na recepci je sympatická recepční a posílá nás na protekční místo, pět metrů od pláže s nádherným výhledem na maják. Možná je to díky Jarovým smutným očím. Ale brzy jsou z jednoho páru smutných očí dva. Přidávám se k Jarovi a při couvání na terasu škrtám lehce nárazníkem o zídku. Ale nic hrozného. Ani nevybalujeme a hned se vrháme do vody. Ta má ale takovou teplotu, že jsme se spíš opařili, než ochladili. Místo máme skvělé, ale díky kamenitému platu nemůžeme zakotvit markýzu, což je problém. Ale zlaté české ručičky si poradily, nevypadá to na oko moc lákavě, ale stín máme.
Teď je na řadě pivo, sahám do lednice a při tom zjišťuji, že nechladí. Tak to je malér. Obcházím všechny pojistky, co v karavanu jsou, ale vše se jeví v pořádku. Co s tím? Jediná možnost je přepnutí lednice na plyn a budu doufat, že nám lahev vydrží další dny našeho pobytu. A víte kde byl nakonec zakopaný pes? Obyčejné podpětí proudu..... Takže vyřešeno. Večer jdeme do města "za kulturou". Pokračuji v ochutnávce mořských příšer a po dnešní večeři mi do sbírky schází jen tuňák. A ještě jeden problém nás provází. Jan je náchylný na zánět ucha a do vody musí chodit jen s čepicí. Ta se ovšem včera poroučela zcela roztržená do koše. A koupat se bez potápění? To nejde! Ale i tohle má řešení, nová čepice není úplně to pravé, co by si mladý hoch představoval, ale co zbude. Městečko je to tak akorát, útulné, plné hospůdek a krámků. Byl to příjemný večer, možná i pro tu vypitou láhev vína.
30.6. Den osmý, pátek
Je sedm hodin, slunce začíná úřadovat a v karavanu je jako v sauně. Bereme deky a jdeme se dospat na pláž, kde alespoň trochu fouká vítr. Ale nejsme tu první, Jaro nás předstihl.
Podle předpovědi počasí se mají dnešní teploty vyšplhat až ke 40°C a vzhledem k tomu, že stojíme s karavany na kamenné jižní terase s minimálním stínem, bude to asi peklo. Do snídaně diskutujeme, zda tu vydržíme, nebo se posuneme dál. My se kloníme k variantě zůstat, ale Jaro by nejraději prchnul a tak balíme a společně odjíždíme na trajekt, který nás převeze na nedaleký ostrov Korčula. Před nájezdem na trajekt mám obavy, abych díky dlouhému převisu karavanu nechytil zadním nárazníkem o molo. Naštěstí je sklon nájezdu mírný a vše zvládáme bez dalších škrábanců.
Z přístavu to máme do kempu Kalac, co by kamenem dohodil a přes to, že je dost plný, máme krásná místečka pod stromy. Horší je to s pláží, ta je bezprostředně u pěší zóny, samý kámen a beton. Zátoku mušlí, jak se tomuto místu romanticky říká, to nepřipomíná ani zdaleka.
V duchu si vyčítám trochu zbrklý odjezd z Orebiče, ale s tím teď už nic neudělám. V podvečer se přepravujeme vodním taxi přes zátoku do starého města a z hradeb, u sklenky vína, pozorujeme surfaře, vznášející se nad hladinou zátoky.
1.7. Den devátý, sobota
Je čas vyvětrat kolo a posílit fyzičku. Plním bidony vodou, důkladně roztírám několik vrstev opalovacího krému po těle a vyrážím k nejkrásnější zátoce ostrova - Pupnatska luka. Hned od kempu začínám ostře stoupat až do n.v. 567 m a už teď je jasné, že s vodou nevystačím. Doufám, že ve vesničce Pupnat ( mimochodem jedna z nejstarších na ostrově) vodu doplním. Bohužel není kde, ale čeká mě už jen sjezd do zátoky, tak to snad nějak vydržím. Jedu sice kopcem dolů, ale není to žádná selanka, ostrý sjezd plný kamenů vyžaduje moji plnou pozornost a několikrát mám i na mále. Ale trocha toho adrenalinu, stála za to. Zátoka je přímo skvostná! Do kempu se vracím příjemně unavený, ale nad míru spokojený. Zbytek dne odpočíváme a plánujeme další trasu. Ráno v pět hodin nás čeká trajekt do Drveniku.
