- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
NP Kalkalpen, neboli Vápencové Alpy, pohoří, které máme téměř na dosah ruky. Stačí necelé dvě hodiny jízdy od našich jižních hranic a ocitnete se v samém srdci tohoto národního parku. Ale pro nás nic nového, vlastně jsme tu díky několika lyžařským střediskům jako doma, vždyť Hinterstoder nebo Wurzelalm jsme navštívili v zimě nesčíslně krát a místní sjezdovky známe lépe, než české kopce. I v létě jsme po okolí prochodili pár horských tras, ale zatím nám unikal výšlap na nejvyšší vrchol národního parku-Hoher Nock 1.916 m. Proto nebylo nad čím váhat, když jsem dostal pozvání od party horských nadšenců, kteří se k vrcholu chystají právě tento víkend. Jediné, co mě trochu trápí je počasí, předpověď sice slibuje slunečno, ale s příchodem odpoledne se mají nad oblastí stahovat mračna s deštěm a bouřkami, což není úplně ideální počasí pro horskou turistiku. Ale nebudu stahovat kalhoty před brodem, ono to nějak dopadne. Nabaleno mám, stačí jen vyrazit. Cesta do Mollnu a následně na parkoviště Scheiblingau trvá pohodové tři a půl hodiny a až závěrečných pět kilometrů je lehce nekomfortních, když se mi pod koly karavanu ztrácí asfaltka a vjíždím na šotolinovou cestu. Nezbývá, než zařadit druhý rychlostní stupeň a jet pomalu, od díry k díře. Trpělivost se vyplácí, protože rychlejší jízda by mohla znamenat destrukci nástavby obytného vozu a „doživotní vrzání“ všeho možného a to opravdu nechci. A jsem na místě, vítá mě cedule národního parku a zcela prázdné, velké parkoviště, tady problém s parkováním mít opravdu nebudu. Mám v povaze být všude včas, nebo s malým předstihem, ale dnes jsem si udělal slušný náskok, ostatní totiž dorazí až v sobotu ráno. Pochopitelně, že moje dochvilnost není ten hlavní důvod, proč tu jsem už v pátek večer, tím důvodem je má pohodlnost vstávat brzo ráno a díky tomu, že si s sebou vozím domov na kolečkách, tak mám neomezenou svobodu a komfort, takže proč toho nevyužít. Hezky se zachumlám do postele a ráno budu svěží, jako rybička, žádný stres a navíc jsem si do lednice dal nachladit skvělý rakouský rýňák. Ráno se probouzím na moje poměry dost brzo a můj první pohled míří k obloze, jenž začíná pomalu nabírat sytě mordou barvu, takže se mohu s dobrou náladou pustit do snídaně a vyčkávat příjezdu ostatních. Ti vstávali o hodnou chvíli dříve, aby do Scheiblingau dorazili těsně po osmé hodině a to proto, že je před námi poctivých deset hodin chůze a máme-li dorazit zpět do údolí ještě za světla, nesmíme ráno příliš otálet.
Je půl deváté a naše mini skupinka začíná ukrajovat první metry své cesty, kromě již zmíněné doby chůze, se musíme vypořádat i s převýšením 1.480m, takže nepůjde o žádnou jarní procházku. První dva kilometry se proplétáme údolím, stezkou vinoucí se mezi polomy a až potom si poprvé přivoníme k pořádnému trháku, kolmo kopcem až k malému sedlu.
Zde opouštíme vysoký les a po hřebínku s klečí, začínáme tu zajímavější část výstupu. Pod námi se leskne hladina dvou jezírek Feichtauren See, jejichž smaragdově zbarvená voda nenechává v klidu naše fotoaparáty a nad námi se pyšně vypínají bělavé skalní masivy a za nimi náš cíl, Hoher Nock, vrchol pohoří Sengsengebirge.
Stezka se klikatí kamenným polem, které si zrovna teď pro své dovádění vybrali kamzíci a tak se úzkým hrdlem musíme prosmýknout co nejrychleji, aby nám na hlavách neskončila nějaká ta sprška kamení. Jen co přeskáčeme úžlabí, je tu další zpestření - sněhová pole. Těch je před námi asi pět, ale díky trekovým holím, které nám po celou dobu výstupu pomáhají, se i přes tuto překážku dostáváme celkem hladce a jsme v posledním sedle před vrcholem.
Na horizontu se vypíná kříž, ke kterému míří šipka na rozcestníku a napovídá nám, že k vrcholu je to jen slabá půl hodina. Jsme tedy skoro u cíle, ale místo slastného pocitu ze zdolání kopce, přichází trápení, na naše hlavy se snáší krupobití a ani vítr nechce být pozadu. Tak tohle jsme si za tu námahu opravdu nezasloužili! Místo, abychom si zde odpočinuli a vychutnali si pohledy na celé pohoří, které je odtud jako na dlani, rychle se fotíme u kříže a spěcháme dolů. Připadám si jak asijský turista, za co nejméně času, navštívit a nafotit co nejvíce míst, abych si pak vše, v pohodlí domova, do syta vychutnal.
Cesta dolů je vždy nekonečná a zvláště dnes, kdy nepřetržitě prší a podklad pod nohami, se často mění v kluziště. Snad nám bude alespoň malou náplastí za dnešní útrapy pivo na horské chatě Feichtauhütte, ke které se dostaneme v polovině cesty jen krátkou odbočkou na protilehlý svah. Jenže ani tady nám pšenka nepokvete, při cestě k ní potkáváme chataře, vracejícího se do údolí, který nás obrací zpět. Žádné pivo tedy nebude, jen další dvě hodiny sestupu k parkovišti. Po téměř deseti hodinách jsme zpět u aut, špinaví, mokří, ale spokojení, že jsme si dali parádně do těla. Kamarádům, kteří se vydali na cestu zpět k domovům, jsem zamával z okna karavanu a sám se vrhnul na teplou polévku a chlazené pivo. Není kam spěchat.
Další články autora |
Minulý týden jste soutěžili se sebamedem o kosmetiku pro nejmenší. Tento týden si pojďte zahrát o péči pro vás, a to konkrétně o řadu Anti-Redness,...