Berchtesgadenské Alpy-Hochkönig

Rakouský Hochkönig je nejvyšší vrchol Berchtesgadenských Alp ležící na území spolkové země Salcbursko. Už jeho překlad názvu „vysoký král“, nechává tušit, že výstup na tento kopec bude plný silných zážitků.

Blíží se volné dny a s ním i náš odjezd na Salcbursko. Cílem víkendového snažení bude vylézt na vrchol Hochkönig (2 941 m n. m.) přes ferratu Königsjodler, jednu z nejhravějších zajištěných cest v Rakousku. Plán je to skvělý, dokonce je předpoklad, že uplakané dny vystřídá slunce, ale nečekanou překážkou se stává rakouský státní svátek Nebevzetí Panny Marie. Volný čtvrtek způsobil, že obě chaty, ve kterých jsme chtěli spát, jsou plné až k půdě. Jinými slovy, v Erichhütte se nechytíme a na vrcholu kopce v Matrashaus, zamlouváme poslední dvě volné postele. Jenže jsme tři…Nezbývá, než trochu improvizovat. Z pátka na sobotu se necháme rozmazlit penzionem v sedle Dientner a následnou noc zariskujeme a jeden z nás se na Matrashaus musí vyspat někde na podlaze. Snad to klapne a Jarda, který se dobrovolně přihlásil o roli bezdomovce, neumrzne někde na terase. A s tím mrznutím to nejsou jen plané řeči. Ve středu na vrcholu napadlo téměř deset centimetrů sněhu!

V pátek postupně nabírám oba kluky po cestě na jih a těsně před osmou hodinou večerní parkujeme pod horským penzionem, pár kilometrů od parkoviště, z kterého zítra ráno vyrazíme ke skále. Normálně bych si nařídil na ráno budíka, ale vzhledem k tomu, že je se mnou Láďa, známý nespavec, mám o starost méně. S ním rozhodně nezaspíme. Už od svítání slyším Láďovo nedočkavé obracení se v posteli, je čas otevřít oči a vyskočit na nohy. Budíček je tady! Jenže o dvě hodiny dříve, než je v plánu. Tak to tedy kamaráde promiň, letí mi ospalou myslí a zároveň s tím, se obracím na druhý bok, abych si ještě trochu pospal. No vida, dobré dvě hodinky mám k dobru. Po snídani odjíždíme na nedaleké parkoviště a tak trochu tušíme komplikaci. Prašný plácek je zcela zaplněn a další vozy už parkují jen podél krajnice. Není nad čím dlouho přemýšlet a i naše auto odstavuji k pangejtu a budu doufat, že nám ho neoznačkuje nějaký rozvášněný motocyklista. Těch se tu totiž po klikaté Hochkönigstraße prohání nespočet. Auto je v suchu, batohy na zádech a my vyrážíme vzhůru, k chalupě Erichhütte a potom dál, až pod západní stěny vrcholu Taghaube, do sedla Hohe Scharte, k samotnému nástupu na ferratu. Po dvou hodinách se konečně nalepujeme na skálu!

Před námi je zdolání sedmi skalních věží se závěrečným výstupem na náhorní vápencovou plošinu, do výšky 2.875 m n. m. Hned první špičatý útvar, nesoucí jméno Flower Tower-Květinová věž, nám dává „přivonět“ k charakteru celé této zajištěné cesty. Zkrátka půjdeme chvíli na horu a potom zase dolu, a tak stále dokola. Vše v úchvatné scenérii vápencového masivu Hochkönig. Cesta není nikterak těžká, střídají se úseky B, C s občasným zpestřením krátkou pasáží obtížnosti D. Je to nesmírně hravá, vzdušná cesta, která musí bavit každého. Ani nevnímáme čas a jen se necháváme kolébat vší krásou, která nás obklopuje. Třešnička na pomyslném dortu přichází asi v polovině cesty, mezi věžemi Teufels hörndl a je to vskutku ďábelské. Oba skalní útvary spojuje ocelové lano, natažené nad hlubokou propastí-Flying Fox. Ale nejde o klasickou lávku, opravdu je tu jen jedno lano. K jeho překonání musíte být buď provazochodec, nebo odvážný muž, či žena, protože druhý způsob je přejetí propasti s pomocí kladky. Líbí se Vám některá z variant? Že ne? Nedivím se. Nicméně na druhou stranu se nějak dostat musíme a volba je jasná. Přefrčíme to na kladce. Parádní zážitek a zpestření na cestě k vrcholu. Udělal jsem to trochu dramatické a zamlčel, že se dá tento adrenalinový kus ferraty obejít. Jenže kdo by se chtěl připravit o zážitek, který bude u piva dlouhé roky vyprávět svým známým a kamarádům.

Na předposlední vrchol věže vede krátký vzdušný hřebínek a po jeho překonání si dopřáváme krátký oddych. Nemohli jsme si vybrat lepší místo. Vpravo od nás už vidíme cíl naší cesty, oblý vrchol Hochkönig (2 941 m n. m.) s chatou Matrashaus, sedlo Hohe Scharte a nad námi poslední skálu ve tvaru homole, Kummetstein (2 772 m n. m.). A právě pod ní se začíná tvořit fronta lezců, mířících k vrcholu. Odsud z té dálky vypadají všichni, jako mravenci spěchající za potravou, vzorně, jeden za druhým. Doufáme, že než přelezeme na protější stěnu, bude cesta volnější.

Polykáme poslední sousto energetické tyčinky a naše krasojízda může pokračovat. Opět ztrácíme sestupem po severní stěně věže výškové metry, abychom se hned vzápětí zakousli do dlouhého stoupání pod patu Kummetstein. Zde narážíme na malou skupinku českých lezců, pro jejichž tři členky, je evidentně tato ferrata nad jejich možnosti. Postupují po skále nebývale pomalu, se strachem, a když vidím, v jakém stavu jsou, usuzuji, že jsou zralé na vrtulník. Budeme jim držet palce, víc pro ně udělat neumíme.

Po pěti hodinách a 1 600 m převýšení, jsme na konci zajištěné cesty. Bylo to skvělé, plné skalního lezení, nabité adrenalinem a protkané výhledy, které se jen tak nevidí.

A další postup? Uložíme si lezecké vybavení do batohů a už pohodlně, po turistických značkách, půjdeme na vrcholek hřebene a potom rovnou na chatu. Tam přespíme a ráno sestoupíme zpět do sedla. Je tu sice rychlejší řešení, jak se dostat dolů, ale pro nás příliš riskantní a zbytečné. Tím řešením je sestupová cesta Birgkarsteig. Ta ovšem v sobě skrývá nebezpečí padajících kamenů a každoročně si vyžádá mnohá zranění a dokonce i úmrtí.Na vrcholu Hochkönigu máme množnost shlédnout shora na celou dnešní cestu a já i kluci jsme v malém údivu nad tím skalním žralokem, cenícím zuby vzhůru k obloze. Ještě jednou díky Königsjodler.

Na chatu přicházíme lehce po sedmnácté hodině a uvnitř už to vře. U stolů sedí pestrý mix horalů, počínaje pravověrnými horolezci, přes ferratisty a konče je turisty, kteří k vrcholu přišli tzv. normálkou. Tedy turistickým chodníkem ze západu. Ještě dřív, než si dáme pivo, musíme vyřešit naše ubytování. „Dobrý den, máme tu zamluvené na dnešní noc dvě postele“, naklání Jarda svojí kudrnatou hlavu do okénka a s největší empatií, kterou ze sebe umí vyždímat, dodává „a neměli byste ještě jednu volnou postel“? Vrásčitý chlapík si jen něco zamumlal pod fousy a už všichni tři držíme v rukou kartičku, která znamená střechu nad hlavou. Ok, bitva vyhrána, ale válka nikoli. Sestupujeme po schodech do suterénu a já se v duchu modlím: Pane Bože, ať mám krajní postel, prosím. Ještě než otevřeme papundeklové dveře lágru, nasáváme smrad močky a spalin z agregátu. Tak to je v hajzlu…moje očekávání spadlo na podlahu. Odevzdaně otvírám dveře a okem počítám postele. Dvacet šest. Jasný a spím někde uprostřed, vedle funícího cizáka. Ne! Vážně ne! Mám postel na kraji a navíc u okna. „Tak to je veliký luxus“ pouštím svoje emoce ven a odhazuji bágl do kouta. Rychle vybalit a hurá na večeři. Není to zrovna Alcron, ale knedlíčková polévka zasytí. Po jídle je před námi další cíl. Musíme se malinko stříknout, abychom alespoň na chvíli usnuli a přečkali čas do rozednění. Tedy my nespavci já a Láďa, Jarda usíná už mezi dveřmi. Úkol jsme splnili a zaléháme mírně ovínění. Dobrou.

Vstáváme s úsvitem, abychom si vychutnali východ slunce nad skalnatým horizontem a po snídani se vydali do údolí. Sestupová cesta začíná hned pod chatou na hraně ledovce Übergossener Alm. Tedy nad jeho zbytky. Ještě před třemi sty lety tvořil ledovec kompaktní plochu téměř 6 km2 a pokrýval celou náhorní plošinu. Ale dnes tu jsou jen tři torza se šestinovou výměrou. Zkáza je na dohled.

Značená cesta 430 k Arthurhaus nás vede poctivou hodinu mezi vápencovými skálami, které pomalu nabírají sílu z ranního slunce a jejich bělostné stěny působí v kontrastu s modrou oblohou přímo magicky. Za Torsäule, půl kilometru vysokou skalní věží s mnoha lezeckými cestami, se naše nohy konečně boří do měkkého podloží pěšiny, mířící k chatě Mitterfeldalm. Máme za sebou tříhodinový sestup a do odjezdu autobusu, mířícího k našemu autu, zbývají dvě hodiny. Čas na pivo, polévku a odpočinek na horském slunci. Končí skvělý víkend. A přes to, že tohle slovní spojení nemám rád, musím říci: Sem se určitě vrátím.