Kde je česká střední třída?

V izolaci? V ilegalitě? Nevím, ale každopádně v menšině, která netvoří hybnou sílu současné české společnosti. Ve vyspělých zemích střední třídu charakterizují některé typické znaky a hodnoty.

Je to určitá úroveň žití, plánování a vytyčování si cílů v životě, usilování o vyšší vzdělávaní, profesionální kvalifikace, inklinace k vlastnictví nemovitosti a zastávání solidního zaměstnání,angažování se ve společenských, politických a komunitních událostech, participace na řešení problémů, národní cítění, identifikace se svou domovinou, její kulturou a tradicemi, inklinace k dobročinné aktivitě, kvalitní volnočasové aktivity. To vše pak tvoří zárodek i pilíř fungující společnosti.

My jsme po roce 1989 začali poznávat svobodný svět. Z modelu, v němž nikdo neměl skoro nic, a nikomu skoro nic nepatřilo, jsme byli střemhlav vrženi do tzv. volné soutěže. A někteří vlčáci byli připraveni lépe a věděli, že přichází jejich chvíle. Ta hra neměla jasná pravidla. To, co by jinde bylo protizákonné bylo u nás interpretováno jako daň za demokracii a svobodu. Nutno dodat, že daň velmi vysokou.

Z minulých let byly převzaty modely a schémata jednání a myšlení. Jen se změnily kulisy. Soudruzi si začali říkat pane a jelo se dál. Vítězili lidé bez zábran, s veksláckou mentalitou. A pedály se sešláply až k podlaze. Rychlý profit se stal evangeliem českého polostátního kapitalismu. „Máš-li slabý žaludek – pak nechoď mezi nás“.

Za vzor nám byla předkládána privatizace v Anglii. Ale ve skutečnosti bylo vše jinak. Když privatizovala Thatcherová obří státní podniky, tak dbala na příjmy státu a čistotu právního provedení. Kdežto u nás byla jediným kritériem rychlost. A výsledek? Superman Kožený se stal motorem privatizace a určil její ráz. Ne nadarmo se mu začalo v civilizovaném světě říkat „pirát z Prahy“. A měl i mnoho poněkud sofistikovanějších následovníků, kteří dokázali umně využít éry bankovního socialismu, jež někteří „eufemisticky“ označovali za rané období českého novodobého kapitalismu.

A dnes? V ČR přibylo dalších 900 dolarových milionářů. Teď je jich cca 18 tisíc. Tedy těch, jejichž disponibilní majetek má hodnotu minimálně 18 mil. Kč. A pak je tady ještě VIP sorta, která se pohybuje o jeden level výše. Odhadem je v ČR asi 300 korunových miliardářů. Podotýkám, že miliarda je tisíc milionů. Někteří z nich teď občas jezdí na jednání soudu ve švýcarské Bellinzoně. Většina z obou těchto skupin nedaní v ČR, nýbrž v daňových rájích. Mnohé z nich najdete, či spíše nenajdete, v různých anonymních akciovkách. Mnozí z nich stáli v první řadě v období masivní redistribuce majetku, moci a vlivu. Mnozí z nich umí dosáhnout na veřejné zdroje a dotace. Někteří tak činí přímo v pozici manažerů polostátních firem. A mnozí z nich necítí téměř žádnou sounáležitost či spoluodpovědnost se zbytkem společnosti. Čest výjimkám, které potvrzují pravidlo.

To vše vede mimo jiné k nebezpečnému rozevírání pomyslných nůžek a ohrožení sociálního smíru. Více než 65% lidí pobírajících plat nedosáhne na průměrnou mzdu. Nemluvě o mnohých seniorech či lidech, kteří jsou odkázáni na pomoc jiných. O kvalitě života konkrétní společnosti rozhoduje i to, jak se dokáže postarat o ty nemohoucí a potřebné. Pokud bude převládat kult konzumu, sobectví a bezohlednost, pak nám není pomoci. Bez hodnotové proměny společnosti to nepůjde.

Bylo by vhodné podívat se na naší současnost i z jiného okna, než je pohled z malebné pražské kavárny. Nabízí se třeba aktuálně některá z ostravských pivnic.

V roce 2010 jsem v jednom textu napsal i toto:“Demokracii oslabuje hodnotová krize, nefunkčnost institucí státu, příklady selektivní aplikace práva, korupce vládnoucích „elit“ a sílící pocit většinové společnosti, že dochází k zásadní sociální nerovnosti“.

Doporučoval bych i těm mega úspěšným, aby to brali v potaz. Pokud již není pozdě. Oslabená společnost a oslabená demokracie jsou pak snadným soustem pro různé extremistické tendence. Historie zná podobných příkladů celou řadu. I ta naše.