Česká omerta

Rozhodující část našeho domácího establishmentu ovládá svérázná pospolitost, která funguje v režimu specifické české omerty. Omerta je část kodexu mafie, podle kterého je člen organizace povinen vůči policii a úřadům zachovávat mlčení o všech aktivitách organizace a jejích členech, i kdyby se mělo jednat o jeho nepřátele. Platí to i v tom případě, kdy je spojenec organizace zároveň příslušníkem policie či zaměstnancem dotčených úřadů.

V našem prostředí jsme si již zvykli na to, že sorta vyvolených umí své případné kauzy promlčet, odklonit či nechat vyšumět do ztracena. Uvnitř svého kruhu se drží zásady – „ty víš na mně a já na tebe, tudíž oba nevíme nic“. A kdyby bylo nejhůř, tak se nebezpečnému a riskantnímu procesu nalepí štítek „top secret“. „Však ony nás naše spřízněné služby dobře ochrání, že ano.“

Žádná přímá demokracie, žádná občanská kontrola moci, žádný přísný zákon o státní službě, žádné kontroly drzé EU, žádné nekontrolované mediální masáže, žádná přílišná nezávislost nějakých agilních vyšetřovatelů, atd. Naopak – anonymní akciovky v daňových rájích, majetková přiznání budiž, ale bez sankcí, neveřejné veřejné zakázky, předražené poradenské a právní služby pro spřízněné firmy a firmičky, a hlavně – ucpat všechny díry před zvědavými čmuchaly. Můžeme tomu třeba říkat třeba demokracie a svoboda po česku.

Pro případ nouze nejvyšší jsou tady k dispozici ještě milosti a kolektivní milost, tedy amnestie, s případnou lahůdkovou abolicí, samozřejmě ovšem za zvláštní příplatek.

Neuškodí občas lačnému publiku předhodit nějakou tu mediální potravu. Co třeba Rath nebo Pekárek? Jeden oranžovej a druhej modrej, aby bylo vidět, že to padá, komu to padne. Fajn. To zabere. Ostatně oba hráli jen na vedlejším tréninkovém hřišti a velké kluky to ohrozit nemůže.

Plíživá privatizace správy země někdy plodí až neuvěřitelné příběhy. Třeba ten, kterak víceúčelová asistentka významného ústavního činitele dosazuje figury do klíčových orgánů.

A zvláště zábavný je ten, jak jeden nenápadný poslanec chce navrhnout, aby se zákonem zakázalo používání slov kmotr a korupce. Ale kdo ví, třeba to chápe tak, že tím naši pašáci urážejí slovutnou mafii.
Legendární nebožtík Franta Mrázek rád říkával, že vlastně nic nevlastní, že jen řídí a ovlivňuje. Konec konců i ti dnešní a včerejší odkláněči a ovlivňovači také oficiálně často nic nevlastní. Jejich živnosti jsou nezřídka v mínusu, ale oni si pořizují všechny potřebné atributy luxusu po vzoru ruských oligarchů.
Významné restituční nároky se podepisují tajně za zavřenými dveřmi, amnestie dokonce neznámo kde a neznámo kdy. O co více se zvyšoval státní dluh v posledních letech, o to více rostla zahraniční konta některým mimořádně schopným prostředníkům.

Stát jakoby dobrovolně rezignoval na některé své základní funkce. Nemohl prý jinak, má prý nohy v betonu, může za to prý koalice a jindy zase opozice a tak pořád dokola. V režimu české omerty to ani nemůže být jinak. Organizovaný zločin bílých límečků setřel rozdíl mezi legálním a nelegálním, mezi reálnou a šedou ekonomikou a vysává veřejné zdroje ze všech možných i zdánlivě nemožných míst. Barvy poltických dresů jsou často jen předvolebním marketingovým nátěrem. Ostatně přeci platí, že slibem nezarmoutíš. Však on se někdo chytne a zase zvolí to své menší zlo. Můžeme tomu říkat politika a ideologie po česku.

V jistém slova smyslu jsme se opravdu stali světoví. Jsme zemí neomezených možností. Všimli si toho i v zahraničí a naučili se toho využívat.

Stali jsme se nesrozumitelnou zemí promarněných příležitostí. Škoda. Případná zásadní korekce tohoto stavu bude dlouhá a nebude bezbolestná. Začít by se muselo velmi důkladným a všestranným auditem uplynulých dvou dekád. Témat je více než dost, třeba se tím podaří prolomit režim české omerty. Třeba.