Veškeré sdělovací prostředky jsou v dnešní době plné zpráv o tom, jak světová krize zasáhne svět a co to bude pro nás lidičky znamenat. Sám jsem se tímto tématem v mých předchozích článcích zabýval, nelze jej totiž opomenout. Objevuje se čím dál více hlasů o nutnosti větší regulace, která by „umravnila“ zkažené finančníky, kterým jde jen o jejich zisk a stamilionové odměny. Je však skutečně vina jen v těchto lidech? Tito manažeři totiž dělali jen to, co jim jejich vrchnost dovolila. A vrchností jsou v tomto případě centrální banky, které je svým jednáním spočívajícím v nepřetržitém stimulování ekonomiky prostřednictvím expanzívní monetární politiky k těmto praktikám přímo vybízely. Všude čteme o tom, že si politici a různí ekonomové myslí, že svět bude možné napravit tím, čím jej zkazili, tedy dalšími finančními infuzemi a vedle toho i znárodňováním bank, omezením spekulace a snad i centrálním plánováním. Přeji jim v tomto úsilí hodně štěstí. Možná by si měli vybrat nějaké poradce z řad naší bývalé KSČ, takový Milouš Jakeš by jim to vysvětlil. Velkou část viny nesou i akcionáři finančních institucí, a to nejen ti největší. Jediným kritériem úspěchu bankovních manažerů v očích všech akcionářů je neustále se zvyšující zisk připadající na akcii. Pokud zisk roste, roste i cena akcie a akcionáři vydělávají. Cím riskantnější obchody manažeři prováděli, tím více byli cenění v očích akcionářů, protože tím vyšší byl zisk. Opatrní manažeři byli nejspíše považováni za neschopné a akcie konzervativní banky by brzy šly ke dnu. Je zajímavé, jak rychle dokáží lidé otočit své názory. Když se všem firmám daří, volají lidé po nutnosti omezit zásahy státu do ekonomické sféry. Když dojde ke krizi, je tomu naopak. Najednou vidíme stát odboráře z našich sklářských podniků před úřadem vlády se snahou donutit stát k tomu, aby zasáhl – snad aby jim dal nějakou rentu nebo znárodnil jejich podnik, který zkrachoval a kde stát držel minoritní podíl. Nechci se dotknout lidí, kteří přišli o práci je mi jich líto a chápu, že pro spoustu z nich je to velmi obtížně řešitelná situace. Tuto vzniklou situaci spíše vidím jako příznačnou a v budoucnu s pravděpodobnou pokračující krizí můžeme být svědky podobných protestů ještě mnohokrát. Lidé zkrátka chtějí mít stát, který se o ně v době krize postará. Myslím, že dodnes v myslích většiny, ale zejména starších lidí je stále zakořeněno podvědomí komunismu. Je povinností státu se postarat za každou cenu, když je krize, at platí hlavně ti, kteří jsou nejbohatší. Toto je také dle mého názoru jeden z hlavních důvodů, proč ODS prohrála volby do krajů. Nejenže má ve svém čele politika neschopného zaujmout a nadchnout pro nějakou myšlenku lidi , protože panTopolánek působí spíše jako leklá ryba, než jako charismatický politik, navíc ale jakékoliv reformy byly předem zřejmě odsouzeny k zániku. Lidé jaksi pěkně po komunisticku předpokládají, že proč by měli platit nějakých ušmudlaných třicet korun, když náklady na zdravotní péči může hradit stát? Pak stačí, když demagogové jako je Rath a Paroubek se za pomocí schopné mediální agentury zmocní tématu, naslibují pár hloupostí a všichni voliči, kteří se cítí ohrožení současným vývojem ve světě reagují, jako Pavlovovi psi, slintající při zahlédnutí kostky cukru. Když se k nim přidají zhrzení voliči ODS, volební debakl je
na světě. Avšak mýtus toho, že všemocný stát je schopen se o lidi vždy postarat, bude zřejmě muset padnout za nějakých drastických okolností. Předpokládám, že se tak může stát v okamžiku, kdy se stát během několika příštích let, kdy CSSD bude u moci (předpokládám, že vyhraje i příští parlamentní volby ) dostane na pokraj totálního zadlužení. Kde není vůbec co brát, není již co rozdávat. Až lidé padnou totálně jak se říká na hubu, uvědomí si, že žít věčně na dluh prostě nejde. Doufám jen, že se nakonec nedočkáme staronového uspořádání, které jsme zažili před rokem 1989, protože extrémní hospodářské krize vždy přály extrémním režimům – viz fašismus v Německu ve třicátých letech nebo komunismus u nás po 2. světové válce. Myslím, že mírné hospodářké recese jsou prospěšné i z toho důvodu, že by naučily lidi vážit si toho, co mají. Naučily by je i tomu, že neexistuje žádné právo na blahobyt, které někomu zaručí stát. Tyto recese svým “inženýringem“ odstraňovaly centrální banky. Vždy se tam našlo pár jedinců, kteří si mylně mysleli, že mohou přechytračit přirozený vývoj. Lidé by měli možná čas od času navštívit nějaké chudé země, aby viděli, jak je také možné žít. Když to člověk vidí v televizi, jaksi mu to nedochází. Až na místě, tváří v tvář drsné chudobě začne přemýšlet o tom, co je ve světě špatně. Sám jsem tyto pocity letos zažil na svém výletu do Zimbabwe po návštěvě dětí v jedné venkovské škole. Je to těžko popsatelné, lidé s podobnými zkušenostmi mi asi dají za pravdu. Chci tím říci to, co je asi cítit i z předchozích mých článků –lidé by se měli začít učit samostatnosti a zodpovědnosti za svůj vlastní život, protože jednoho dne možná přijde okamžik, kdy se žádný stát prostě nepostará. Trocha skromnosti a omezení konzumních návyků jsou tím nejlepším začátkem.
Petr Fiala
