Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.
Robert Fico spustil před druhým kolem slovenských prezidentských voleb nevídanou demagogickou kampaň, když vykresluje diplomata Ivana Korčoka jako válečného štváče, na druhé straně skutečného viníka největšího ozbrojeného konfliktu, Vladimira Putina, za strůjce invaze nikdy neoznačí. Neřekne ani, že by se měla ruská vojska stáhnout z ukrajinského území, kde již dva roky nemají co pohledávat a jsou zde v rozporu s mezinárodním právem a všemi morálními standardy.Dochází tak k absurdní situaci v obráceném gardu, kdy jsou podporovatelé obranného ukrajinského boje označováni zcela v rozporu s realitou jako váleční štváčí, a skutečný agresor je vlastně mírotvůrce, který chce nastolit na Ukrajině řád a pořádek, dlužno ale dodat, že zcela ruský.
Fico uměle a pro mrzký politický zisk rozdělil znesvářené tábory na stranu míru, kterou paradoxně má být Rusko jako invazor a jeho vlivní přímluvci (Slovensko, Maďarsko), a na stranu války, kterou naopak jsou podporovatelé boje za svrchovanost a nezávislost Ukrajiny. Absurdita této teze je více než zjevná, to bychom museli označit za válečného štváče také USA za druhé světové války, protože podporovaly protinacistický boj a dodávaly vojenský materiál svým spojencům. Pokud platí Ficova rovnice, že váleční štváči jsou ti, kteří podporují obranné boje proti agresorům, pak by touto nálepkou byly vlastně označeny všechny porobené evropské státy během druhé světové války, které vedly osudovou bitvu proti nacistům. Nicméně pokud přijmeme vadný Ficův narativ, tak jen válku eskalovaly, protože si dovolily povstat proti svým uzurpátorům.
A nyní k míru, který je skloňován snad ve všech pádech. Problém spočívá v tom, že mír nelze na Ukrajině nyní uzavřít, každá z bojujících stran k tomu má pochopitelně jiné důvody. Putin nechce o tomto slovu ani slyšet, protože nebyly splněny původní cíle vojenské operace, tedy dosadit loutkový režim do Kyjeva, či jinak zbavit Ukrajinu atributů nezávislého a suverénního státu. Ukrajina má pak na druhé straně obsazená území, která chce přirozeně dobýt zpět. Politika nedodávání zbraní, která by podle Fica měla přinést toužebný mír, by se ve skutečnosti rovnala ukrajinské kapitulaci, protože obránci by neměli čím agresora zatlačit zpět a museli by logicky přistoupit na potupné kapitulační podmínky silnějšího. Rusko by navíc nabralo síly, zkonsolidovalo se a za několik let by svou práci na Ukrajině dokončilo, to znamená, že by nějakou formou vojenské či politické kontroly tuto zemi definitivně ovládlo.
Proč to vlastně Fico všechno dělá? Před lety platil za moderního levičáka západního střihu, nyní je z něho extrémní národovec, který si před parlamentními volbami dokázal představit spolupráci s krajní pravicí. Je to jen utilitární změna názorů, která je vedena ziskem politických bodů od méně vzdělaných voličů, kteří jsou snáze manipulovatelní, nebo skutečná politická proměna se všemi neblahými důsledky? Do hlavy slovenskému premiérovi nevidíme, ale možné je samozřejmě obojí.
Ještě pár slov k suverenitě, což je mimochodem pojem z mezinárodních vztahů z 19. a 20. století. Fico neustále omílá mantru o slovenské suverenitě. Opět to hezky zní, ale je to pouze líbivá demagogie. Pokud je jakákoliv země členem nějaké nadnárodní organizace, nemůže být zcela suverénní, to by musela tento útvar opustit. Musí totiž část pravomocí delegovat právě nadnárodní korporaci. Stejně to platilo i v roce 1968, kdy vznikla československá federace a tři republiky, přičemž každá z nich musela část svých pravomocí delegovat celku, tedy federaci, aby tento organismus byl vůbec funkční. Fico si může vybrat, buď se deklarovat jako suverénní a vystoupit z EU, pak suverénní opravdu bude, ale skončí v hluboké izolaci, nebo být i nadále jejím členem a přestat vyhlašovat, jak je Slovensko zcela suverénním národem. Nelze v tomto případě sedět na dvou židlích.
Podtrženo, sečteno žene Fico ať už je to z jakýchkoliv pohnutek Slovensko na východ. Svými kroky, které směřují k nastolení oligarchického státu s některými autoritářskými prvky, si navíc může popudit i EU. V kodaňských kritériích z roku 1993, kterým musí každá země, která chce vstoupit do EU, dostát, totiž jasně stojí, že uchazeč musí ctít demokratické principy a právní stát. A Slovensko se začíná například reorganizací v RTVS, kdy vznikne ještě jedna rada (rozuměj cenzurní orgán) od těchto kritérií odklánět. Slovenská vlastenecká politika ve Ficově podání, jakkoliv zní navenek hezky, tak již nese v sobě některé jasně vyprofilované a identifikovatelné proruské motivy, jejichž přítomnost je za prezidenta Vladimira Putina zcela běžná v každodenní politické praxi nedemokratického vládnutí.
Fica je tak potřeba v dlouhodobější perspektivě zastavit, nejlépe už za další 4 roky v parlamentních volbách, nebo hrozí, že se jeho zhoubná politika rozšíří i do dalších evropských států včetně ČR. Slováci si ovšem pořádek samozřejmě musejí zjednat sami, my je v tom můžeme jedině podpořit.
