Moje kamarádka má na sociální pracovnice velmi svérázný názor. Poznamenaný osobní zkušeností. "Jsou to líné, zlé, bezcitné a všemocné babice". Rozpovídala se a plakala.. .
To když jsem jí řekl o zvěrstvu, kterého se s vědomím nadřízených kontrolních orgánů už rok dopouští sociálka v Brně-Vinohradech na osmileté dívce a jejím otci. Kamarádka místy vyskakovala z křesla, vzrušeně chodila sem a tam, zacpávala si uši a zatínala pěsti.
Rozpovídala se, když jsem jí řekl o zvěrstvu, kterého se s vědomím nadřízených kontrolních orgánů už rok dopouští sociálka v Brně-Vinohradech na osmileté dívce a jejím otci. Kamarádka místy vyskakovala z křesla, vzrušeně chodila sem a tam, zacpávala si uši, zatínala pěsti a plakala.
Její vyprávění bylo určitě velmi subjektivní. Rodiče se jí rozešli brzy. Otec asi tři roky usiloval o to, aby ji dostal do péče, než to vzdal. Matka, které dcera asi příliš připomínala otce, na ni byla zlá. Trápila ji, často ji bila. Netajila se dceři s tím, že má dítě u sebe jen proto, aby otce ohýbala o výživné a mohla se dožadovat dalších výhod a úlev, ale především, aby získala obecní byt. Vyprávěla mi, jak jí situace přinutila předčasně dospět, zesílet a ztloustnout, aby se o sobe mohla postarat a útokům matky se bránit. Jak se raději odstěhovala do sklepa. Povídala o jejích opileckých stavech, o tom, jak se mění nálady hubnoucího člověka, kterému se do krve dostávají chemické látky z léků, jež roky užíval. Říkala, že rodiče posílají malé děti na tábor hlavně proto, aby si mohlo konečně doma zasexovat a měli klid..
Její matka už dnes nežije. Nezajímá ji, byl to pro ni nejnenáviděnější člověk na světě. Odstěhovala se od ní, jakmile jí bylo 18 let. Dnes žije sama. Nemá rodinu, jen pár přátel. Touží po rodině a imponuje jí, jak se starám o syna, a jak se zasazuji o zlepšení práce sociáních odborů.
Je to marný boj, říká moje kamarádka, které nikdy žádná sociální pracovnice nepomohla. "Jsou to líné, zlé a bezcitné babice, které se ani neobtěžují do rodiny přijít. Místní šetření velmi často fingují, občas vezmou peníze za přimhouření oka. Nechctějí mít práci navíc. Vědí, že v případě ztráty teplého místečka další práci neseženou, a proto jedna kryje druhou. Jejich moc je přitom obrovská. Bezohledně manipulují s osudy dětí... "
Jistě všechny sociální pracovnice takové nejsou. To jsem ale mojí kamarádce vysvětlit nedokázal. Ona takovou za svůj život prý nepotkala. Žádal jsem ji, aby svůj příběh a zkušenosti sepsala. Nedokáže to. Je to pro ni příliš citlivé téma i po tolika letech. Stále ji ovlivňuje a ovlivňovat bude do konce jejího života. Sociální pracovnice mají velkou moc. Výsledkem jejich špatné práce není vadný výrobek, ale zničený život nevinného člověka. Proto jsem se rozhodl přinést vám tento nesmyšlený příběh alespoň já. Vyhlasme nulovou toleranci špatným sociálním pracovnicím, které bezdůvodně rozdělují milující rodiče a děti, přivozují jim další strádání nebo před týráním dětí lhostejně zavírají oči.
Tento článěk věnuji všem dětem, jejichž životy sociální pracovnice špatnou prací zničily.
Její vyprávění bylo velmi subjektivní a přesvědčivé. Rodiče se jí rozešli brzy. Otec se o ni rval tři roky, než to vzdal. Matka, které dcera příliš připomínala otce, na ni byla zlá. Trápila ji, často ji bila. Netajila se s tím, že má dítě u sebe jen proto, aby otce ohýbala o výživné, mohla se dožadovat dalších výhod a úlev, ale především, aby získala obecní byt. Vyprávěla mi, jak jí situace přinutila předčasně dospět, zesílet a ztloustnout, aby se o sobe mohla postarat a útokům matky se bránit. Jak se raději odstěhovala do sklepa. Povídala o opileckých stavech matky, o tom, jak se mění nálady hubnoucího člověka, kterému se do krve dostávají chemické látky z léků, jež roky užíval. Říkala, že dospělí posílají děti na tábor hlavně proto, aby si mohli doma zasexovat a měli klid. Povídala, jak se nikdo nezajímá o to, co se děje za zavřenými dveřmi.
Její matka už dnes nežije. Nezajímá ji, byl to pro ni prý nejnenáviděnější člověk na světě. Odstěhovala se od ní, jakmile jí bylo 18 let. Dnes žije sama. Má jen pár přátel. Touží po rodině a imponuje jí, jak se starám o syna, a jak se zasazuji o zlepšení práce sociáních odborů.
Je to marný boj, říká moje kamarádka, které nikdy žádná sociální pracovnice nepomohla. "Jsou to líné, zlé a bezcitné babice, které se ani neobtěžují do rodiny přijít. Místní šetření velmi často fingují, občas vezmou peníze za přimhouření oka. Nechtějí mít práci navíc. Vědí, že v případě ztráty teplého místečka další práci neseženou, a proto jedna kryje druhou. Jejich moc je přitom obrovská. Bezohledně a lehkovážně ovlivňují osudy dětí... "
Jistě všechny sociální pracovnice takové nejsou. To jsem ale mojí kamarádce vysvětlit nesvedl. Ona takovou za svůj život prý nepotkala. Žádal jsem ji, aby svůj příběh a zkušenosti sepsala. Nedokáže to. Je to pro ni příliš citlivé téma i po tolika letech. Ovlivňovat ji to bude do konce života. S jejím dětstvím se bude nepřímo setkávat její případný partner a děti.
Výsledkem špatné práce sociálních pracovnic není vadný výrobek, ale zničený život nevinného člověka. Proto jsem se rozhodl zprostředkovat vám tento skutečný příběh. Vyhlasme nulovou toleranci špatným sociálním pracovnicím, které bezdůvodně rozdělují milující rodiče a děti nebo před týráním dětí lhostejně zavírají oči.
Tento článěk věnuji všem lidem, jejichž životy sociální pracovnice špatnou prací zničily či poznamenaly.
