Musím přiznat, že mě zvolení Jeremyho Corbyna za lídra Labour Party hodně překvapilo. Vím, že se mu připisovala velká podpora, ale věřil jsem, že straníci mají rozum a že řečeno hezkými slovy jednoho novináře:
„zvolení Corbyna za předsedu by bylo to samé, jako by Manchester United trénoval jejich maskot“, nedopustí. Ale stalo se.
Jeho zvolením skončila éra nové Labour Party Tonyho Blaira a nastává doba rudé vlajky s pěticípou hvězdou. Asi se do stanov vrátí i článek 4, který volá po všeobecném vlastnictví výrobních prostředků.
Nesdílím názor, že Corbyn bude osvěžujícím prvkem britské politiky. Je to úplně stejné, jako nemůže být makající ne-politik Babiš, osvěžením politiky české.
Hlavní opoziční strana se nakročila a udělala hned několik kroků zpátky někam k začátku dvacátého století. Na problémy moderní doby vytahuje pan Corbyn recepty dávných dělnických hnutí i s jejich starorůžově znějícími slogany.
Naši euroskeptici oceňují jeho kritiku Evropské unie, ale už je nezajímají PROČ? Je to totiž spiknutí zlého kapitálu na úkor pracující třídy a není dostatečně socialistická.
Velký otazník visí i nad armádou. Corbyn nemá daleko k jejímu úplnému zrušení. Zatím chce zcela určitě udusit vojenský rozpočet, vystoupit z NATO a provést jednostranné jaderné odzbrojení. Vůbec k vojákům bude přistupovat jinak. Stačí jen připomenout, že odmítl vzdát hold padlým bitvy o Británii, protože to nebyla válka pracujících, ale kapitálu.
Ale snad to nejhorší je jeho obdiv k Hugo Chávesovi. Neexistuje dnes lepší příklad, kam vede znárodnění a rigidní centrální plánování ve prospěch lidu, než je Venezuela. A přesně tyto recepty nabízí nový muž ve vedení LP na všechno.
Jako perličku na závěr můžu zmínit, že volá po větším odborářském aktivismu. A to je přesně to, co dostalo Velkou Británii v druhé polovině dvacátého století na kolena. Podpora Hamasu, Hizbalahu a autokratickému Putinovi je už koloritem.
