Nemám rád svého prezidenta!

Patří to k demokracii. Mohu vyjádřit svůj nesouhlas s veřejným činitelem, a pokud to učiním formou nekolizující s trestním právem, nic mi nehrozí. I když ve světle přehodnocení vajíčkové bitvy, se toto možná brzy změní. 

Chtěl bych napsat, že prezident Zeman není mým prezidentem, ale to bych zase popíral princip zastupitelské demokracie, kdy se menšina podřizuje většině, ale je jí ponecháno garantované právo nesouhlasu. Od obstrukcí ve Sněmovně, až po ústavní žalobu. 

Musím respektovat, že výrazná většina dala přednost jinému kandidátovi a volbu přijmout. Bohužel všechny moje obavy spojené s návratem velkého kormidelníka se staly skutečností. Asi nejvíc mě popudil předvolební debatou v televizi, kdy s obvyklou blahosklonností, vysvětloval paní redaktorce, že funkce prezidenta je něco ÚPLNĚ jiného, než funkce premiéra, kde bojujete s opozicí. Prezident nemá vytvářet rozpory, ale naopak. Má být mediátorem a obrušovat hrany konfliktu. Sám to pak definoval, že se chce stát prezidentem Sjednotitelem. 

Je nasnadě, že vzhledem ke všem událostem, které následovaly, dělá Miloš Zeman pravý opak. Podobně dopadly i jeho další sliby, ale nechť, ať si každý zamete před svým prahem. Ačkoliv zase ne každý je prezident republiky. 

Mě však vadí jeho absolutní manipulace s voliči, s těmi spodními milióny, kteří dávají přednost pivu ve vesnické hospodě před intelektuální kavárnou. V kavárně filozofuje zahálčivá třída, napojená na státní penězovody, neznající skutečnou práci (rozuměj fyzickou, psaní a přednášení se nepočítá). Miloš Zeman je obelhává a baví se tím, jak mu rozumí. 

Předkládá jim lži a ví, že se mu i tak dostane uznání a nadšeného potlesku typu: “mluví jako my“, cítí s obyčejnými“, „má svoje názory a nebojí se je říct“, „řekl jen pravdu a to se vám nelíbí.“  Ne, mě se nelíbí, že pan prezident lže, ví to, ale dokáže z toho vytěžit maximum pro stále pravděpodobnější druhou přímou volbu. 

Naposledy rozvířil veřejnou debatu, kdy postavil náklady na uprchlíky a finanční problémy Klokánků. O imigranty se umíme postarat a o naše děti ne? Je to nesmysl, ale je to úderné, národovecké a hlavně, pro ostříleného sociálně demokratického politika to nejdůležitější, je to převládající názor ve společnosti. Ten, kdo by se opovážil odporovat, bude za vyvrhele, který by si měl k sobě domu nastěhovat deset malých černoušků. 

A protože Zemanovi sympatizanti věří svému muži na radnici vše, nepátrají po skutečnostech. Proč? Každému je to přece jasné! My nebo Oni. Tak a teď jaká je skutečnost o Klokáncích? Zařízení vybudovalo nestátní sdružení, které se od něho ostře distancuje. Dluží dlouhodobě svým zaměstnancům a státu na daních, sociálním a zdravotním pojištění. Takový subjekt ani nesmí být příjemce dotace či jiné formy státní půjčky. Je dlouhodobě nevytížený, bývalá předsedkyně skupovala budovy a právě hypotéky a nebankovní úvěry tvoří větší část z více než 120 miliónového dluhu. 

A je zcela správné, že jestliže stát, nakonec nějakým způsobem, proti všem svým zákonným opatřením (asi formy výjimky nebo dohodu o splátkovém kalendáři), pomůže, chce mít kontrolu nad dosud neprůhledným financováním a zároveň i jistotu, že se situace za pár měsíců nebude opakovat. 

Je to smutné, ale v dluzích není Klokánek kvůli dětem, ale kvůli nekontrolovatelnému a zbytečnému růstu, nesmyslných úvěrů a nákupu nemovitostí. Ale tohle pan prezident moc dobře ví.