Neměli bychom zapomínat a měli bychom si připomínat, co se ve jménu komunistické ideologie ve Stalinově pojetí dělo. Naštěstí stále existují prameny, ze kteréch lze čerpat.. paměti přeživších.
V roce 2012 vydal Ikar knihu vzpomínek „Jaká je cena člověka od Jevrosiniji Kersnovskaji s podtitulem Vzpomínky z vyhnanství a gulagu. Ke mně se dostala v roce 2013 a poslední události v Rusku mě pak přinutily, abych si ji znovu přečetl. Nedávné průzkumy ukazují, že stoupá nejen Stalinova popularita, ale že stále více lidí se domnívá, že čistky a deportace byly omluvitelné situací. Odmítám například názor profesora Grygara, který říká: „objevila se fotografie ukazující starou ženu, která třímá Stalinovu fotografii …. a toto má být důkazem, že současný kremelský vládce…. pak je to trik velmi pochybný."
Ono už nejde zdaleka o tu stařenku, názory mění stále mladší generace a není to uznávání Stalina jako muže, který porazil nacisty, ale jako správného, byť tvrdého vůdce. Stalinovy zločiny jsou už i popírány a označovány za západní propagandu. Stačí se blíže seznámit s názory vůdce Nočních vlků a lidí kolem kremelského ideologa. Ten, kdo oponuje, že tito lidé nemají skutečnou moc, připomínám, že kromě jiného mají výchovné tábory, kde pracují s mládeží ve „vlasteneckém duchu“.
Nicméně každý národ má právo na vlastní vidění svých hrdinů a stejně tak nikdo nemá právo jim je lustrovat. Nemusíme chodit daleko, podívejme se na Slovensko a doktora Tisa nebo Čínu a předsedu Maa. Jeden byl aktivně zapojen do likvidace Židů, druhý má osobně na svědomí milióny lidských životů a každých pět let prováděl brutální čistku v komunistické straně, aby předešel mocenskému boji.
To už dneska v Číně nikdo nepřipomíná a ani na to neupozorňují cizí státní návštěvy, klanící se před monstrózní sochou předsedy. Ale ani to nikdo nepopírá, nevysvětluje se to „okolnostmi“. Prostě se vzpomíná na světlou stránku osobnosti.
Takže o to silněji na mě zapůsobilo poselství Kersnovkaji, ve kterém vysvětluje, proč se rozhodla svoje paměti sepsat. Aby se nezapomnělo a aby se to již neopakovalo. Protože od názoru, že Stalinovy zločiny nejsou zločiny, ale jen nutná obrana je kousek k nápadu, že chceme-li jeho úspěchy napodobit, je třeba být stejně tvrdí a nekompromisní.
Kniha vzpomínek na Gulag je jiná a každému ji vřele doporučuji. Není v ní stopa po skleslosti ani hořkosti nebo snad sebelítosti. Nemá cenu vypisovat obsah, zaměřím se raději na momenty, které mě mimořádně zaujaly. Kniha je doprovázena řadou vlastních ilustrací autorky, což jen dokazuje její mimořádnou osobnost. Kersnovskaja byla sečtělá, ovládala jazyky, rumunštinu, francouzštinu, angličtinu, němčinu a samozřejmě ruštinu. Rozuměla a měla ráda klasickou hudbu i literaturu, v příbězích často cituje z děl Lermontova, Puškina, Někrasova, ale rozhodně nebyla žádný intelektuál. Byla to majitelka středně velkého hospodářství a živila ji tvrdá fyzická práce. Jak sama přiznává, bylo toto pravděpodobně důvodem jejího přežití tam, kde jiní nezocelení tvrdou dřinou, přivyklí pohodlí nevydrželi. Vzděláním byla veterinární ošetřovatelka a dobře se orientovala v agronomii, kdy zaváděla nové druhy obilovin. Ale teď už k těm momentům.
1.Rozsudek. Jevfrosinija omdlí hlady a vyčerpáním cestou k soudu, kde se má dozvědět svůj rozsudek. Strážný, který ji zachytí a vzkřísí, ji uklidňuje slovy: „Povídám ti, trest zastřelením určitě změní“. Reakcí je nejupřímnější smích. Po všech útrapách je pro člověka vidina smrti asi to poslední, z čeho by se udělalo mdlo.
2.Chléb. Sama autorka se v jednom odstavci ptá sama sebe, zda o něm nepíše příliš často. Píše, ale je to nutné. Jeho vlastnictví bylo zárukou přežití, snížení jeho přídělu se rovnalo rozsudku smrti. Vzpomněl jsem si na průpovídku své babičky, která říkávala, že „chleba se člověk nikdy nepřejí“. A ještě jeden efekt mělo zoufalé vyprávění o stravování v Gulagu. Vždycky, když jsem zavřel knihu a šel si udělat večeři, hned po otevření ledničky jsem se při pohledu na všechny ty potraviny zastyděl.
3.Posledním momentem, který zmíním je pro mě nejlepším vyjádřením její životní filozofie. Vzorem pro ni byla Johanka z Arku se svým: „jednej vždy tak, aby si jednala správně“. A pak vzpomínky na otce, soudce a kriminalistu, který ji vštípil opravdovou morálku. Nikdy neudělat nic, za co by se před ním mohla stydět.
Pro krátkou nepřítomnost jednoho lékaře dostala na starost aplikace injekce biochinolu lágrovým syfilikům. Brzy zjistila, že pacienti doktora uplácí, aby žádnou injekci nedostali. Odcházeli nedotknutí, ale se zápisem ve zdravotní dokumentaci, jako by léčba probíhala podle plánu. A nemoc samozřejmě přenášeli dál. Kdo z nás by v takové situaci jen pokrčil rameny a udělal to, co dělá doktor, kterého zastupujete a ještě jen na pár hodin. Konečně i ten doktor to od vás očekává. Kersnovskaja pochopitelně neporušila zásadu, „jednat správně“, peníze nevzala a injekci píchla. A těm, kteří to odmítli, tuto skutečnost zaznamenala do karty. Tím způsobila řetěz událostí, který vedl k jejímu přeložení a potrestání, neboť se protivila svým nadřízeným. Následky ji byly samozřejmě známy ve chvíli, kdy se rozhodla zachovat tak, aby se za ní otec nemusel stydět.
Kniha je celkově inspirativní a vymyká se jiným publikacím o gulacích. Svým lidským pohledem, naivní vírou ve spravedlnosti, ale i šťastným koncem, kdy se autorka nakonec setká se svojí matkou, když uslyší její výzvu v rádiu. Pokud nechcete zapomenout, co to byla Stalinova zvůle, co to byl gulag, nechcete věřit pohádkám, že město Norilsk založili z ničeho uvědomělí mladí komsomolci a zároveň chcete poznat neobyčejného člověka, přečtěte si tu knihu. Nebude to ztracený čas.
