Máme svobodu, po mnoha letech můžeme. Můžeme, ale nechceme. Protože dříve, když jsme ještě nemohli, zvykli jsme si na pohodlí cizí odpovědnosti a tak to v nás přežilo dodnes.
Kolik generací předků bojovalo za vymoženost svobody? Kolik statečných zemřelo pro touhu po svobodě? A k čemu? Máme svobodu. Dokonce na papíře. Ovšem v hlavách a srdcích jsme stále nesvobodní. Ona ta svoboda je totiž pěkná mrška. Neumí být sama a potřebuje k sobě velkou kamarádku Odpovědnost. A tady je kámen úrazu, zakopaný pes či snad ta zapeklitost. Odpovědný dnes nechce (prakticky) nikdo být.
Výsledkem je společenské dusno, nespravedlnost, dluhy, nenávist, závist. Nezodpovědní voliči chtějí odpovědnost po politicích. Platíme cizí dluhy, kupujeme předražené nekvalitní výrobky, skládáme se na nemocné děti, děsíme se hrozby uprchlické invaze, sdílíme hrdinská hesla a tváříme se, jako bychom podle nich žili.
Ono je to těžké. Rozhodovat se každý den, každou hodinu, co je správné. Mnohdy vlastně ani nevíme, co je správné a hlas svědomí jsme se odnaučili poslouchat. A ty nesprávné věci jsou tak lákavé. Dokonce si ani neuvědomíme dosah svých rozhodnutí. Komu tím prospějeme či spíše uškodíme. A vždyť to vlastně nikdo ani nevidí, tak co. Zapomínáme na tu nejdůležitější věc. Vidíme a víme to my sami. A musíme s tím žít celý další život.
Máme svobodu. To, jak bude silná a opravdová, záleží jen na nás. Na těch, co nyní žijí a mohou něco měnit. Třeba jen sebe. Svoji míru odpovědnosti. Každý přiléváme do obrovského kotle. Jeden čistou vodu, druhý jed. A stačí jedna kapka jedu na otrávení mnoha litrů čisté vody, ale vyčištění pak trvá dlouho a příroda sama všechno nezvládne. Zejména, pokud se člověk zabarikáduje ve svých sídlech a bude si myslet, že je pánem tvorstva. Se svými krvelačnými choutkami, územními a majetkovými zájmy a svou malostí.
