Máte nadváhu? Já ano. Vlastně to lékaři označili jako obezitu. Morbidní obezitu. Dost se mne to dotklo a rozhodl jsem se s tím stavem skoncovat.
Cestou od lékaře jsem se musel zastavit v oblíbeném řeznictví, abych upokojil zjitřené nervy. Nechal jsem tam dvě stovky, a odnesl si krásně voňavé buřty, tlačenku a také dietní salám. Doma jsem si to položil na stůl a zálibně jsem pozoroval tu nádheru. Z mastného papíru se začala linout podmanivá vůně. Říkám si: To nesmíš. Nesmíš!
Za dalších deset minut se dívám na vyčítavé mastné papíry, které mi oznamují, že jsem přibral další dvě kila. Nechápu tuhle fyziku. Vždyť ty dobroty měly dohromady necelých půl kila.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Rotoped. Manželka na něm jezdí během sledování Ordinace. Snad mě unese. Usadil jsem se na nepohodlné sedadlo a pustil televizi. Dávali něco zajímavého. Po dvou hodinách jsem opět slezl. Děsně mě bolí zadek a mám šílený hlad.
Jdu do kuchyně a otevřu ledničku. Je plná zbytečných věcí. Samé jogurty, zavařeniny, vajíčka a výhonky. Uzeniny žádné. Opět ledničku zavřu a jdu se mučit na rotoped. Tentokrát skutečně šlápnu do pedálů. Je to legrace. Jedu krásně, ani moc nefuním. Ani se moc nepotím. Jako po másle. V zámku rachotí klíč. Manželka.
„Nevadí ti, že je to jen do stodvaceti kil?“
„Zatím drží. Už jedu asi deset minut.“ Hlásím hrdě a dál šlapu do pedálů.
„Tak ještě deset hodin a můžeš si dát netučný tvaroh.“
„Fakt? To není moc efektivní.“
„Efektivní to bude, až si ten přístroj zapneš do elektřiny a nastavíš si zátěž. Teď šlapeš naprázdno.“
Udělal jsem, co mi řekla a najednou se mi nešlapalo tak snadno a lehce. Začal jsem se potit a pocítil bolestivost kloubů. Přestal jsem vnímat okolí a v uších mi hučela rozbouřená krev. Najednou se ozval šílený zvuk a já seděl na zemi.
„Ty jsi mi rozsedl rotoped!“ Zaúpěla manželka. „Za trest půjdeme běhat.“
Oblékli jsme se do teplákových souprav a vyrazili z domu. Naštěstí se už začalo smrákat a tak jsem si ani nemusel nasazovat kuklu, aby mne sousedé nepoznali.
„Paní, nechcete zavolat policii?“ Optala se nějaká žena, kterou jsme míjeli v šíleném sprintu.
„Proč jako?“ Nechápe manželka.
„No, že vás honí nějakej úchylák.“
„To je manžel. On hubne.“
„Spíš vypadá, že umírá.“
Skutečně na mne byl žalostný pohled. Držel jsem se za srdce a divoce dýchal. Jako v posledním tažení. A to nás čeká ještě asi kilometr, než budeme doma.
„To zvládneš. Doma ti udělám večeři.“
Slovo večeře znělo jako rajská hudba mým uším, a do těla se vehnala spousta energie. Těšil jsem se domů a hlavně na večeři.
„Dáš si cizrnu nebo klíčky?“
Energie mne opustila, podlomila se mi kolena a začal jsem plakat. Metrák sádla se rozechvěl při představě, že bude trýzněn racionální stravou.
„Večeři asi vynechám.“ Prohlásím pevně, když se poněkud uklidním.
„Výborně. Večeři dej nepříteli, správný přístup,“ pochválí mne manželka a začne opět klusat. Musím ji dohonit. Má přece klíče od domu.
Doma se zvážím na inteligentní váze. Řekne mi, kolik mám v sobě vody a tuku, také mi prozradí hmotnost. Jsem o tři kilogramy těžší, než ráno.
Hurá! Hubnu! Svaly jsou přece těžší, než sádlo.
