Už se vám to někdy stalo? Oslovil vás neznámý člověk a chtěl půjčit peníze? Jak jste z toho vybruslili?
Přihodilo se mi takové veselé setkání v jedné hospůdce, kam chodívám po práci na pivko. Přisedl si ke mně nějaký chlápek, o něco starší, než já a vesele povídá.
„Ty jsi mi kamaráde, nějak povědomej!“
Koukám na něho prapodivně a nemůžu si vybavit tvář, ani jméno dotyčného.
„Kde jsi pracoval?“
Pokračuje neznámý ve výslechu a nechá se pozvat na pivko.
„V ZPA, v Košířích.“
Odpovídám podle pravdy a kolega se úplně rozzáří.
„No vidíš, já taky! A kdy jsi tam byl?“
„Asi před pěti lety.“
„Tak seš to ty! Na to se musíme napít.“
A tak jsme si dali pořádný hlt na staré přátelství a dál se bavili o normálních věcech. V jednu chvíli se ten můj kolega z práce ztiší a povídá, jako by se styděl.
„Půjč mi padesát korun.“
No co bych nepůjčil, když se vlastně známe, padesát není zase tolik. A tak jsem mu ty peníze půjčil a rychle jsme se rozloučili. A pak se mi to rozleželo v hlavě, že ho vlastně vůbec neznám a že jsem naletěl úplně cizímu člověku. Měl jsem vztek nejprve na něho a pak na sebe. A přál jsem si ho zase potkat a pořád jsem číhal v té hospůdce pod Hradem.
Za pár dní se ukázal. Hned, jak mě uviděl, se hnal k mému stolu, pusu od ucha k uchu rozesmátou.
„Ty jsi mi povědomej, kamaráde, kde jsi pracoval?“
Povídá úplně samozřejmě a já už vím, že je to startovací formule, která nakonec přejde až k žádosti o nenávratnou půjčku.
„V Holešovické Tesle.“
Hlesnu, protože nerad lžu a on se rozzáří ještě víc, než posledně.
„To je náhoda. No jasně, já taky.“
„Hele, tady máš padesátku a už mi dej pokoj.“
Vytáhnu zmuchlanou bankovku a vrazím mu ji do ruky. Jeho obličej se změní.
„Cože?“
„No posledně jsi mě lohnul o padesátku, tak jsem ti to usnadnil.“
Opět se zazubil.
„No vidíš, říkal jsem ti, že jsi mi povědomej.“
