Znáte to, stojíte v poklidu na jezdících schodech a najednou do vás někdo vrazí. Prostě jen pospíchá. Včera se vrátil kamarád celý od krve.
Už dávno nezdobí eskalátory v metru slušivé samolepky, které nás nabádaly, abychom stáli vpravo. Můžeme stát, kde se nám zlíbí. Navíc, pro zařízení je lepší, pokud je zatěžováno rovnoměrně, tedy na obou stranách.
A překvapivě, pokud budeme nastupovat na schody po dvojicích, odbaví se za stejný čas dvojnásobné množství pasažérů.
Chápu, že někdo pospíchá a je mu zatěžko vydržet celou dobu stát na jednom místě. Musí pochodovat, sunout se, klopýtat, dusat, klusat, běžet tryskem. Pokud je volno, proč ne, ať dohání svůj skluz. Ovšem měl by dbát zvýšené opatrnosti a vyhýbat se ostatním účastníkům. Ať si běží na spoj, který stejně nestihne a pak čeká společně s ostatními na další vlak, co jede za minutu.
Jsem objemnější, přiznávám. A v zimě o to více, když jsem nabalený. A přestože stojím spořádaně úplně napravo, neustále do mne někdo vráží. Tu ramenem, loktem, taškou. Nemám z toho pražádnou radost.
Včera dorazil kamarád hudebník. Byl celý od krve, rozbitý nos a na hlavě skoba, za kterou by se nemusel stydět ani Harry Potter. Jen proto, že někdo fakt šíleně pospíchal a srazil ho i s kytarou ze schodů. Ani se neomluvil a zmizel za svým přeludem.
Opravdu vám ta ztracená minuta stojí za tyhle karamboly?
