Je tu podivný klid. Žádné švitoření, nekontrolovatelný pohyb, rachtání v kuchyni, pochichtávání, ani zvuky opětovně otevírané lednice. Je tu prázdno a ticho.
Jsem sám v celém bytě. Jako před mnoha lety. Zvláštní pocit. Probudím se sám na velké posteli a obklopuje mne obrovské ticho. Dojdu do kuchyně, je prázdná. Nevoní tu ranní káva, v lednici nejsou připravené jogurty. Nahlédnu do dětského pokoje. Obě postele jsou prázdné. Poházená pyžama, hračky uklizené a ticho. Musím na toaletu. Vím, že mne nebude nikdo vyhazovat. Jsem tu sám. Nikdo nezaklepe na bílé dveře a dětský hlásek mi neoznámí, že nutně musí a ať si pospíším.
Moje rodina je pryč. Někde daleko. A já si uvědomuji, jak moc mi chybí. Vzpomínám na všechny chvíle, kdy jsme byli spolu. Bolela mne hlava z věčného jásotu kluků. A také záda, když jsem je nosil na ramenou. Bolely je nohy, jako ty moje, když jsem vstoupil na nějakou barevnou kostičku. Vzpomínám na společné snídaně, kdy mi pomáhali míchat vajíčka. Dělali jsme to potichu, abychom nevzbudili maminku moc brzy. Je přece neděle a ona si konečně může trochu přispat. Vzpomínám na všechna objetí, na pusinky před spaním i během dne. Na vyznání lásky. Na oslavy svátků a narozenin.
A těším se na všechny příští chvilky štěstí, radosti a pohody.
Naštěstí je má rodina jen na prázdninách u dědečka a babičky. Mnoho jiných rodin má prázdné dětské postýlky jen proto, že někdo někde riskoval na silnici. Prostě jen pospíchal, nevěnoval se řízení, byl pod vlivem návykové látky. A pak naboural a zničil mnoho světů. Ukončil životy. Změnil energie. Rozdělil rodiny.
Buďme rozumní a odpovědní. Svým selháním můžeme učinit nešťastnými mnoho dalších lidí.
Zbytečně.
