Náš život je jako televizní vysílání. Okamžiky poučení jsou střídány se zábavou a sem tam se objeví nějaká reklama. Dostáváme kopance, abychom měnili svůj život, své chování. Jinak by to nešlo? Nešlo.
Potřebujeme kopanec jménem Vánoce, abychom si vzpomněli na příbuzné a v potu tváře jim sehnali nějakou pozornost. Vydrancujeme rybníky a lesní školky, vykoupíme obchoďáky a pak si jeden večer hrajeme na spokojenou rodinu.
Potřebujeme kopanec jménem Dušičky, abychom si vzpomněli na své zemřelé, vykoupíme svíčky a věnečky, tlačíme se na hřbitovech, kde pucujeme poslední zahrádky a povídáme si s popelem a epitafními deskami.
Potřebujeme kopanec jménem Den vzniku samostatného československého státu, abychom si uvědomili, že ten stát už vlastně neexistuje. Abychom mohli demonstrovat za svobodu a demokracii a kritizovat pana prezidenta, že odměňuje své kamarády a příznivce.
Potřebujeme kopanec jménem Den české státnosti, abychom si připomněli, že zavražděný kníže je hlavním patronem naší země. Ostatně vražda je připomínána i v červenci. Těch vražd je už tolik, že nás možná ani nenakopávají. Nepřekvapují a bereme je jako běžnou součást života. Jako korupci, se kterou mnozí srdnatě bojují, ale výsledek je natolik mizerný, že i dotace, které na svůj boj konzumují, jsou vyloženě vyhozené.
Potřebujeme kopanec jménem Svátek práce, abychom si odpočinuli od práce. Jen musíme nakoupit víc potravin, bude přece zavřeno.
Potřebujeme kopanec jménem Velikonoce. Netušíme sice, co to znamená, všechny ty barvičky, ale důležité je, že v pátek a v pondělí máme volno. Musíme nakoupit ještě více potravin, zavřeno bude déle.
Potřebujeme kopanec jménem volby, abychom si připomněli, že žijeme ve svobodné společnosti. A aby té svobody bylo hodně, je mnoho i nejrůznějších voleb. A výsledek? Mnoho lidí nevolí, výsledky nic neřeší a může za to někdo jiný.
