Je to už dávno, kdy jsem natáčel opravdický film. Naposledy v roce 2006 s panem režisérem Menzelem, Anglického krále. Včera jsem stál opět před kamerou s hvězdami z Itálie.
Po mnoha letech jsem se dostal na natáčení. Tentokrát mi napsali z agentury a já se rozhodl využít svátečního dne ve prospěch umění. Nástup byl v sedm hodin ráno u stanice metra Vyšehrad. Vybaven jsem byl různým oblečením, kufrem a spacákem. Každého, koho jsem potkal v metru s podobným vybavením, jsem považoval za kolegu herce. Respektive komparsistu. Protože po mnoha letech jsem byl obsazen do komparsu.
Na místě určení již postávalo několik lidí s kufry. Vypadali jsme jako účastníci speciálního zájezdu. A pak nastala tlačenice ve frontě na odškrtávání. To bylo štěbetání mezi lidmi. Někteří se znají, to se pozná z rozhovoru. Jiní se snaží o poznání. Zejména mladí muži dávají nepokrytě najevo svůj zájem o dívky, které se rády svěřují.
Jsem odškrtnut a poslán se posadit. Je tu připravena snídaně a všichni se cpou, aby měli dost síly na natáčení. Rohlíky a koblihy, čaj a káva. Nesnáším fronty a tak vyčkávám. Ostatně vyčkávání také nesnáším, ale vím, že filmování je hlavně o čekání na tu správnou chvíli. Nakonec se také posilním a pak jsme rozděleni na ty, co mají spacáky a na ty druhé. Mám výhodu, se spacákem se budu pěkně válet.
Obsadil jsem strategické místo u sloupu a první hodinu a půl natáčení jen dělal, že spím, že si čtu a tak podobně. Ostatní komparsisté na mne vyčítavě hleděli během pochodových cvičení vždy, když se ozval výkřik AKCE! Pak jsem ovšem byl vyhnán ze spacáku a začal jsem rovněž pochodovat, chodit, ploužit se, skotačit a přemisťovat tak, jak nám říkal koordinátor.
Po pěti hodinách byla chvíle na oběd. Opět šílená fronta. Grilovaný hermelín a pečené brambory. Dobré to bylo. Snědl jsem to venku na čerstvém povětří a těšil se na odpolední natáčení. Užíval jsem si to. Všechno to očekávání dalšího záběru, nekoukání se do kamery, opakování a měnění. Ten tvůrčí ruch ve štábu, italská peprná slovíčka, křesílka se jmény hlavních představitelů, hromady techniky, desítky potetovaných kluků od filmu, kostymérky a vizážistky.
A slunce se přehouplo a směřovalo za obzor. Po více než dvanácti hodinách jsme natočili vše, co bylo v denním plánu. Produkce byla spokojená, štáb rovněž. Začalo balení a úprk do fronty na vyplácení honorářů. Nesnáším fronty a čekání. Ale o tom to filmování vlastně je. Dvanáct hodin práce se pak na obrazovce smrskne do pár minut filmu a nikoho ani nenapadne, kolik je za tím dřiny.
Dneska se točí znovu, na jiném místě. Někteří z ostřílených komparsistů opět budou připravení na další výkřik AKCE! Stoupnou si ráno do fronty na odškrtnutí, pak si dají snídani a přesunou se na plac. Den po dni. Mají můj obdiv.
A já si počkám na další textovku, kdy mne opět pozvou na nějaké to natáčení, abych mohl dělat umění.
