Za chvíli to bude devět let, kdy jsem napsal jeden dost nabubřelý blog. Od té doby se stala děsná spousta věcí a já pořád přemýšlím, proč se mi tak nedaří. V diskuzi pod tím blogem je odpověď.
Ten blog se jmenuje „Chci být bezdomovcem“. V době sepsání jsem měl všechno. Dobrou a veselou práci, spoustu peněz a pocit, že to tak bude navždy. Myslel jsem ten blog jako nadsázku a legraci. Pak přišly problémy v práci, vyměnil se majitel, ztratil jsem hromadu klientů a nakonec mne vyhodili.
Vyměnil jsem pohodlné místo v kanceláři za spoustu řemesel a začal makat, jako ďas, pane profesore. Od pondělí do neděle, bez odpočinku, zato za nepoměřitelně menší odměnu. Postupně se snižovaly mé úspory, rozprodával jsem sbírky a všechno, co mělo nějakou hodnotu. Za zlomek pořizovacích cen, samozřejmě.
V roce 2017 mi umřela maminka, absolvoval jsem druhou operaci páteře a je to zdravotně stále horší, někdy už ani nemůžu chodit. Naštěstí mám silná analgetika. Napsal jsem sedmou knihu a těšil se, že bude mít u čtenářů úspěch, protože je plná dobrých myšlenek. Nestalo se. Každým dalším krokem jsem se jen a jen zadlužil. Už vlastně není kde brát.
Pracuji tolik, jako nikdy předtím, přesto nemám nic. Nerozumím tomu. Vlastně, je mi to jasné. Po letech jsem si přečetl celý článek i diskuzi pod tím starým blogem a pochopil jsem. Rád bych tedy požádal všechny, kterých jsem se svým článkem (možná několika) dotkl, aby mi po letech odpustili, a sejmuli ze mne tu klatbu. Za těch devět let jsem si mnohé uvědomil. Opravdu.
Ten článek se už nedá smazat a do diskuze nic přidávat. Snad se to ke všem, kterých se to týká, dostane. Omlouvám se. A děkuji. Bezdomovcem rozhodně být nechci.
Odkaz na starý blog je zde: https://hrosipoutnici.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=125666
