Občas mne kamarádi vytáhnou na pivo. Je to osvěžující, sebedestruktivní a veselé setkání. Poslední se uskutečnilo včera.
První textovka přišla v sobotu mojí ženě. Prý, jestli mne pustí s kamarády na pivo. Když jim odpověděla, že klidně, přišla zpráva i na můj telefon, kde byly podrobnosti, v kolik a kde. V úterý, přesně v 16 hodin jsem se vřítil do podzemní nálevny a byl jsem tam první. Pravděpodobně nejžíznivější. Ostatní přátelé se počali trousit s několikaminutovým zpožděním.
Na začátek jsem si objednal jednu desítku. Povídám, že je to na zavínění, jak jsem zvyklý z vinotéky, a krásně potetovaná mladá obsluhující, jen nevěřícně zavrtěla hlavou. Pak dorazil DP, starší, prošedivělý štramák. Pověsil si batoh na háček tak nešťastně, že s mohutnou ránou spadnul na podlahu. Ostatní se dost lekli. Tuhle kratochvíli opakoval ještě třikrát, než jsem mu poradil, aby použil větší háček, na kterém mu batoh bude lépe držet. Ocenil to a zkontroloval, zda se mu v zavazadlu nerozbily medikamenty. Je to už důchodce.
Pak si přisedl a objednal malou desítku. Musí prý chlastat pomalu, protože za chvíli jde ještě na další setkání s jinými důchodci. Tak, aby to přežil. Hledím na něho a něco mi nesedí. Pod okem má takovou skvrnku. Jako malé tetování.
„Jsi pod okem špinavý,“ povídám po přípitku, protože nemám rád anomálie.
„To jsem experimentoval,“ odpoví DP.
„Jsi vyhrál v Účtenkovce tetování, ne? Chtěl jsi vytetoval sexy slzu, ale když jsi zjistil, že to bolí, utekl jsi ze salónu.“
„Ty jsi blbej. Dostal jsem takovou vodičku na kožní výrůstky a protože fungovala v podpaží, zkusil jsem ji naaplikovat i na obličej.“
Podíval jsem se na něho pozorněji a skutečně měl na obličeji hromadu modrozelených skvrnek.
„Kde se fláká ZB?“ Pokouší se otočit směr hovoru DP. „Vždycky je tu první.“
„Tak si dopíšeme čárky na lístek. Jako, že jsme tu už dlouho a budeme chtít od ZB kompenzaci,“ navrhnu, ale nikdo z nás nemá propisku. Navíc je to kravský nápad. Konečně dorazil ZB. Rovnou si objednal malou desítku, přivítal se s námi a zeptal se, zda DP měl k obědu špenát.
„Proč bych měl mít špenát?“ Nechápe DP.
„No protože máš obličej celej tečkovanej.“
Jako poslední dorazí PT. Manželka ZB. Všechny nás pozdraví a zeptá se, co mají za speciály. My na to, že nevíme, protože nabídka je u vchodu, a od stolu na ni nevidíme. Už hodinu se DP snaží připojit na wifi, aby si na stránkách podniku přečetl aktuální nabídku, ale nedaří se mu to. Má hlasové ovládání, protože klepajícími prsty by se na virtuální klávesnici netrefil. Pořád křičí na telefon název nálevny, ale kazí mu to kolegové, kteří vždy pronesou nějaké nepatřičné vulgární slovo a přístroj odpovídá, že požadovaná stránka není dostupná. DP je zoufalý. Prohlásí, že se jde podívat osobně na nabídku, ale my víme, že je to jen záminka. Že se potřebuje vyčůrat.
Za několik minut se vrátí.
„Tak co, jaké mají speciály?“ Naléhá ZB.
„Já to zapomněl,“ přizná se DP.
Odcházím se ZB k nabídce. Je vytištěna na papírech A4. Nemohu to přečíst, přestože stojím nedaleko. ZB mi tedy předčítá, co mají. Jako slepecký pes. Nakonec si vybereme Vánoční speciál. Mám děsný hlad a tak si objednám Romadúr v česneku. Nic drsnějšího tam nemají. Obsluha si musí držet nos, když mi dobrotu přináší. Spolustolovníci se zaradují a objednají si totéž. Ostatní hosté okamžitě platí a mizí domů.
„Tak co si dáme teď?“ Zeptá se ZB, když dopijeme Vánoční speciál. „Pamatuje si někdo, co mají?“
„Já mám PAPU a je dobrá.“ Prohlásí PT a dá nám ochutnat. Je vážně dobrá.
Majitelka podniku nám doporučí nějakého létajícího chrousta nebo co. Než si stačíme objednat, mladá potetovaná obsluhující nám oznámí, že chrousta právě dotočila. Jsme smutní, ale těšíme se, že bude narážet něco nového a čerstvého. A hlavně, že zazvoní na velký zvon. To se tu dělá při naražení nového sudu.
„A co budete narážet?“
„Já nevím, až co řekne paní majitelka.“
Mezitím si dáme další speciál, protože Romadúr si přeje být zalitý. A stále čekáme, až zazní zvon. Pořád nic.
„Už máte naraženo?“ Netrpělivě doráží ZB na procházející mladou potetovanou.
„Jasně, je to Matuška.“ Odvětí dívka s líbezným úsměvem.
„A proč jste nezvonila?“ Nenechá se odbýt ZB.
„Jak jako?“
„No na ten zvon se vždycky zazvoní, když se narazí nový sud.“ Vysvětluje ZB trpělivě.
„Jo aha. To už neděláme. Hosté se lekali.“ Mávne rukou výčepní.
„Ale my to máme rádi.“ Dětsky trucovitě oponuje DP.
„Tak já vám zazvoním.“ Smířlivé gesto.
Od té doby nic neslyším.
