Dost drsná příhoda, která se může stát komukoliv. Jména jsem proto raději změnil. Dávejte si dobrý pozor, když bydlíte v nebezpečné zóně a ještě máte blízko k alkoholu.
Zvoním na dveře našeho domu. Chce se mi děsně čůrat a nehodlám si ničit čerstvý trávník. Mám sice naváto, ale tohle si ještě uvědomuji. Před časem jsme se s manželkou přestěhovali do klidné části obce za Prahou. Manželka. Musí být přece doma.
Buším na dveře, kopu do nich. Už je to fakt nepříjemné. Najednou se v domě rozsvítí, je hodina po půlnoci a dveře se otevřou. Stojí v nich nějaký cizí chlap a hned mi dá pěstí mezi oči. Úplně bez varování a místo pozdravu.
Milenec mojí ženy? Ležím na trávě před domem a pomalu se vzpamatovávám. Jak je možné, že mi zahnula takhle brzo. Podle využila mé návštěvy vinotéky s přáteli. Blábolím cosi o věrnosti a ten chlap na mě řve, že jsem mu vzbudil děti. Sakra. On si na zálety ještě bere děti!
Koukám na barák a něco mi nesedí. Vždyť ten náš má úplně jinou barvu, ale v tom žlutém pouličním osvětlení se to ztrácí. Kouknu na barák vedle, vypadá stejně. Kouknu na druhou stranu, úplně stejný barák.
„Jé, nazdar sousede.“
Usměji se na agresora. Z dalšího domu na mě vrhá nebezpečné pohledy moje manželka Klotylda. Také se vzbudila a nechápe, co tu provádím za opilecké nepřístojnosti.
To je nápad, stavět celou ulici stejných domů, jeden jako druhý.
Druhý den, když se trochu prospím, beru láhev nejlepšího vína, co doma najdu a šourám se k sousedům, abych se omluvil. Těšil jsem se, jak pěkně zapadnu mezi spolubydlící, jak si uděláme grilovačku, popijeme a skamarádíme se. Takhle jsem to nechtěl. Připravuji si v hlavě omluvy a zvoním na sousedův zvonek.
„Dobrý den, chtěl bych se omluvit za noční přepadovku.“
„Ale to nebylo u nás. Vyděsil jste Skřivánkovi, ti bydlí vedle.“
