Narozeniny jsou dnem veselým. Obvykle. Loňské narozeniny se staly dnem neveselým, domníval jsem se, že letos to bude lepší. Není.
Všechno nejlepší.
Dvě slůvka, která říkáme i posloucháme celkem často. Vyjadřujeme jimi pozitivní přání. Chceme, aby oslavenec měl dobré dny a ten narozeninový úplně nejlepší. Předávají se polibky a dárky, sfoukávají svíčky během nevyslovování tajných přání. Pak se rozkrojí dort a všichni jsou patřičně veselí.
To je v pořádku.
Zádrhel nastává ve chvíli, kdy vám lékař oznámí, během příprav narozeninové oslavy, že maminka, kterou před hodinou odvezla sanitka, se už na vás nikdy neusměje. Nikdy jí nedáte pusu a neobejmete ji. Prostě byla unavená a odešla.
Z narozeninového dne se stává den smutný. Lidé netuší, jak se mají zachovat, co vlastně mají přát dříve. Co s dárky a jak to bude s dortem. Všechno nejlepší se mísí s Upřímnou soustrastí.
V loňském roce jsem se z toho snažil dostat sepsáním knížky. A také mne napadlo, že přesunu den narozenin, aby se to netlouklo s památkou maminky. Odsunul jsem je z pátého ledna na sedmnáctého března. Důvodů bylo více. Jednak jsem se narodil předčasně a pak, přesně sedmnáctého si mne poprvé odnesli moji rodiče z nemocnice, kde jsem čekal na druhou šanci. A také jsme se brali sedmnáctého března. Takhle se to pěkně sešlo.
Přesunul jsem si datum narozenin a čekal, že to bude dobré, že se budu radovat, jako šestačtyřicetkrát předtím. Že se budu těšit na dárky a povídání s přáteli. Na rozkrajování dortu a sfoukávání svíček. Nefunguje to.
Tím, že mi odešla maminka, ztratil jsem radost ze svých narozenin. Nejraději bych je vymazal, zapomněl. Už chápu, proč máma nechtěla slavit svoje narozeniny. Táta totiž odešel den před jejími narozeninami. Taková rodinná tradice. Jsem zvědavý, zda se to časem srovná. Dneska si ještě myslím, že ne.
