Dnes jsem byl na pohřbu kamarádky. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám na hřbitov vůbec jít. Ovšem, potkal jsem tam hromadu rozličných lidí, které spojovala jedna věc.
Oblékl jsem si černou košili, už dlouho jsem ji neměl na sobě. Nemám moc rád černou. Vlastně nemám rád ani pohřby. Přestože smrt patří k životu, a nikdo z nás nevyvázne, pořád je snáším tak nějak blbě. Obřad byl naplánovaný na dvacet minut před polednem. Obloha se zatáhla, jako by držela smutek spolu s hromadou hostí. Byl to pohřeb písničkářky. A také maminky a babičky, jak nám prozradil řečník.
Jistě se na nás dívala, přestože její pozemské tělo již bylo napěchováno do mosazné urny, obložené mnohými květinovými dary. Prostorná hala obřadní síně se zaplnila do posledního místečka, a z dálky mocný hrom třískal do nebeských tympánů. Setmělo se, a cingrlátkový lustr osvětloval rozbolavělé hlavy přítomných. Ten lustr je jistě nasáklý smutkem a pokaždé mu nějaká ozdoba praskne, když je bolu už moc.
Hrály nám i kamarádce písničky, a její obrázek se objevil na placatých televizorech v dřevěném rámu. Každý z nás měl možnost si vzpomenout na pěkné chvíle, které jsme měli příležitost s písničkářkou strávit. Vzpomněl jsem si i na svojí maminku, která mi odešla před lety. Ta rána se už nikdy nezacelí, a žádné chlácholení nepomůže.
Snad i proto jsem nešel kondolovat. Jednak pozůstalé neznám. A pak, určitě bych brečel. Měl jsem v hlavě jen tuhle myšlenku: Každá písnička jednou musí skončit. Jen vzpomínky a láska mohou být trvalé.
Tak ahoj, ty naše písničkářko s duší milé dívky, která jsi vystoupala po silných provazech letního deště až tam nahoru. Kam za tebou jednou přijdeme i my.
