Dneska si připomínáme selhání. Poučili jsme se z krizového vývoje. Ovšem jsme nepoučitelní. Místo tanků si sem zveme vlastní katy.
Je jedno, kolik bylo zvacích dopisů a kdy byly napsány. Důležitý je výsledek. Mrtví, zranění a podvedení. A proč vlastně. Aby byl zachován socialistický směr naší země? Aby si mocní byli jisti svou mocí? Abychom žili ve strachu, který nám pomáhá rezignovat?
Utekla spousta vody. Měli jsme dost času si rozmyslet, co vlastně chceme. Dostali jsme malou možnost změnit svou ustrašenost v roce 1989. Dostali jsme naději, která nám znovu utekla mezi prsty. A to jen proto, že jsme to nechali na jiných. Že jsme si dělali legraci ze všeho tunelování a rozkrádání. Děláme si ji i dnes. A stále nechápeme, v jak vážné situaci se nacházíme.
Být uprchlíkem jistě není žádný med. Někdo nám sebere domov a my, abychom zachránili holý život, utečeme někam jinam. Někam, kde je lépe a kde chceme žít. Sebereme jen to nejnutnější a jdeme.
Kde se vzaly gangy, co si berou tisíce za osobu? Kde se berou lidé, co nemají nic a přesto by chtěli vraždit a měnit zákony jiné země? Kde se vzaly kvóty na uprchlíky? Kam směřujeme nyní?
Místo tanků tu budeme mít „uprchlíky“, kteří diktují svá pravidla. Jaká je to změna po 47 letech. Kdy se už konečně poučíme z krizového vývoje?
