Lenost, jedna ze základních lidských vlastností. Kam nás může až dostat? Co na tom, že je to jeden ze sedmi základních hříchů.
Kdo by si někdy nezalenošil? Je to snad příjemné, jako každý lék na stres a uhoněnost. Ovšem je třeba ho užívat střídmě a velmi nepravidelně. Může se na lenost vybudovat rychlá závislost. A ta závislost je tím rychlejší, čím méně negativních následků dosáhneme.
Když jsem byl malý, léčili mne z lenosti rodiče. Svými uštěpačnými poznámkami mne vyháněli z gauče u televize k domácím úkolům, k odpadkovému koši, který je třeba vynést a třeba také na hřiště, abych příliš netloustnul.
V pozdějších letech mne před vrozenou leností zachraňovaly šibeniční termíny. Šibeniční proto, že jsem mnohé nechával na poslední chvíli. Stíhal jsem to obvykle s odřeným hřbítkem, ale stíhal.
A jak jsem stárnul a lenivěl, zjistil jsem, že je nejlepší všechno dělat hned. Jednak na tu kterou povinnost nemusí člověk stále myslet a zatěžovat a otravovat si život. A pak, může se daleko lépe soustředit na své lenošení a lépe si ho užije.
Lenost by snad mohla být prospěšná pokroku, ale musí být leností obdařen člověk přemýšlivý, který se bude snažit o racionalizaci. Dlouhodobá lenost vede k apatii a nakonec k sociálnímu vyloučení. Rozmohlo se nám tady takové slovíčko – prokrastinace. Není to lenost v pravém slova smyslu. Jedná se spíše o odkládání věcí, úkolů. Je to nebezpečná disciplína zejména v době, kdy na naše selhání čekají supi s pokutami a exekucemi.
Nejlepším lékem na lenost jsou děti. S neutuchající intenzitou nás udržují v bdělém a nelenivém stavu.
Pohromou pak bývají volení zástupci, kteří trpí chronickou leností. Následky tohoto stavu pak pocítí celá společnost.
No jo, vždyť už jdu něco dělat. Hezký den všem.
