Skutečný případ se odehrál v ordinaci mého praktického lékaře. Dnes mi o tom podala svědectví otřesená sestřička, která se obává i o svého medvídka.
Byl jsem objednaný ke svému praktickému lékaři. Banální návštěva, protože mi docházejí léky na tlak. Naštěstí jsou prázdniny, a tak čekací doba není dlouhá. Už jsem ve věku, kdy nerad čekám, natož v čekárně u doktora, kde hrozí, že si odnesu něco víc, než s čím jsem přišel. Třeba rýbu.
Ovšem čekací doba u mého současného praktického lékaře je čajíček proti lékařce, ke které jsem chodíval jako čerstvě dospělý. Někteří choulostivější pacienti si s sebou brávali spacák, a obvykle si na návštěvu vyhradili část dovolené.
Dnes jsem tedy dorazil do čekárny a hned se na mne vrhla sestřička. Oznámila mi, že musím počkat, až se poněkud zklidním, aby mi mohla zaškrtit ruku a změřit tlak. A pak se rozplakala. Chtěl jsem ji chlácholit, ale musel jsem být v klidu. Vedle sedící senior se tedy počal pídit po příčině smutku sestřičky, která je obvykle usměvavá. Někdy dokonce i veselá.
Prý před časem dostali od jedné pacientky malé medvídky. Prý jsou antistresoví. Když do nich neurotik plácne, rozblikají se a dotyčný se pak rychle uklidní. Hned nám jednoho z medvídků ukázala. Je krásný, s malinkatými bodlinkami, které v ruce hebce hladí.
„Tak si do něho plácněte,“ vybídla mne sestřička.
„Já ale nejsem vystresovaný,“ opáčil jsem vzdorovitě.
„Tak já si plácnu,“ usmál se senior, a rovnou do medvídka cvrnknul prstem.
„To musíte víc,“ pobídla sestřička pána.
„Když já se bojím, abych mu neublížil.“ Přizná se chlápek.
„To snad ani nejde rozbít, ne?“ Zapochybuji pro změnu já.
„Jde,“ opět se rozpláče sestřička. „Když jsem řekla panu doktorovi, aby si bouchnul do toho svého, rozmáčnul ho svojí rukou jako malinu. A to byl úplně klidný. Už je v koši.“
„Pan doktor?“ Vyděsí se senior.
„Ne, medvídek. Ale tohohle už mu nedám.“
