Ten příběh je pravdivý. Přišel za mnou Tomáš a byl velmi zkroušený. Nejprve nevěděl, jak mi to má říci, ale nakonec se osmělil. Vyhověl jsem mu.
Stalo se to v pondělí večer. Tomáš chodí na kytarové večírky jako poslední. Vždy si dá dvojku červeného a sedne si do rohu, kde pozorně poslouchá, co se zrovna hraje. Někdy si zazpívá s ostatními, jindy počká na pauzu a vypráví veselé příhody ze života. Má jich hodně. Dneska přišel o něco později, než jindy. Byl zkroušený a klopil oči.
„Hrochu, tak jsem si pořídil tvoji knihu.“
„To je skvělé, děkuji. Jakou?“
„Nechtěné dítě.“
„Výborně a proč jsi tak smutný?“
„Protože je smutná ta knížka.“
„Ale končí dobře, neboj.“
„Jsem teprve v půlce.“
„A kde sis ji koupil?“ Zeptám se, protože nechápu, proč si ji nepořídil u mne.
„V jednom antikvariátu.“
Hleďme, už i moje knížky se dají pořídit v antikvariátu.
„Tak už nebuď smutný a pojď si dát vínečko.“
„Když já mám jednu prosbu,“ leze to z Tomáše, jako z chlupatice.
„Copak?“
„Napíšeš mi do ní věnování?“
„No jasně.“
„Když já myslel, že se na mne budeš zlobit, že jsem si tvoji knížku pořídil takhle.“
„Naopak, jsem rád, že je v dobrých rukách. A navíc se nemusí tísnit s tisícovkou dalších někde v regálu. Ještě by tam zvlčila.“
Vezmu si knížku od Tomáše a chystám se vepsat věnování, když tu spatřím, že už tam jedno napsané je. Pro Věru. Mrzí mne, že tam není datum, ani nic dalšího. Hned bych věděl, kdo si knížku pořídil jako první. Jako u učebnic, kam se zapisovalo, kdo ji měl před námi. A také jaký je stav té které, než dojde k vyřazení.
Vepsal jsem dlouhé věnování jen pro Tomáše a chystám se knihu zase zavřít. Všimnu si, že je tam cosi vlepeno na vnitřní stranu obálky. Ex Libris. Taková krása. Už se to moc nedělá. Kochal jsem se tou uměleckou nálepkou hodnou chvíli. Také mám svoje Ex Libris, ale umístil jsem to jen do několika knih. Musím svoji nedůslednost napravit.
Aby knížky, které mám v knihovně věděly, že nejsou bezprizorní. Že jim za mého života nehrozí umístění do antikvariátu. Nebo něco ještě daleko horšího.
