Poslední dobou se mě hodně lidí ptá, kam to bude příště. Santiago? Jeruzalém? Nevím. Poslední dobou mám problém dojít i na záchod.
Uteklo to. Od roku 2004 se stalo hodně věcí. Získal jsem hromadu turistických známek, potkal jsem tisíce úžasných lidí, vydal jsem šest knížek, podnikl několik dobrodružných cest, zažil stovky romantických večerů u ohně s kytarou, vypil stovky litrů dobrého vína, zaplatil miliony na daních, rozvedl se a oženil, snědl tuny jídla.
Také jsem od roku 2004 snědl tisíce prášků proti bolesti, dostal desítky injekcí, infúzí, prodělal rehabilitace. A to jen proto, že jeden člověk příliš pospíchal. Naneštěstí za volantem. Výsledkem jeho riskování byla hromadná nehoda, kdy dotyčný zemřel a zanechal na místě tři těžce zraněné a šest rozbitých aut. Já si z toho večera odnesl špatný zážitek, škodu na autě za tři sta tisíc a rozsekanou páteř. Od té doby žiji s bolestí a s doktory.
Bolest má jednu báječnou vlastnost. Není vidět. Je příliš intimní, než aby ji někdo s vámi sdílel. Proto může být tak veliká. Dostal jsem malé prášky, co se nesmí brát příliš dlouho, neboť jsou návykové. Absolvoval jsem několik magnetických rezonancí, na kterých bylo krásně patrné, jak to tam vypadá. Lékaři mi oznamovali, že to musí šíleně bolet, ale že to operovat nebudou, protože je velké riziko, že zůstanu na vozíku.
Od narození mám zúžený míšní kanál a tak jakékoliv další zúžení, ať už vinou prasklých plotének nebo obratlů, působí mechanické dráždění míchy a pěknou bolest. Ještě, že jsem spíše masochista. Už i při čištění zubů zřetelně cítím, jak se to tam hýbe. Často si nedokážu sám natáhnout ani ponožky. Dlouhé sezení či stání nepřipadá do úvahy. V pátek mi začala cukat pravá noha. Jako by do ní někdo pouštěl elektrický proud. V přesných intervalech. V sobotu mi už brněly obě nohy kontinuálně.
Měl bych začít pořádně trénovat ruce, protože překonání Pyrenejí na vozíku asi nebude legrace.
