Ta mladá lékařka se mne zeptala jednoduchou otázkou. A já najednou nevěděl, co mám odpovědět. Jaká by byla vaše odpověď?
Po nějaké době, kdy jsme si jen tak povídali, a ona zjišťovala, co všechno mne trápí, vyřkla otázku. "Čím si vlastně děláte radost?"
Hledím překvapeně na tu mladou lékařku, a nedokážu si rychle na nic vzpomenout. Před očima mi letí celý život, až někam k dětství, do zvláštně zabarvených fotografií, a starých filmových pásů z poškrábaného celuloidu. Vybavují se mi chvilky radosti, štěstí, a spokojenosti. Je jich hodně, a jsou krásně nostalgické.
Jak rostu, mění se chvilky radosti, i jejich spouštěče. Milá setkávání s dobrými lidmi, obdarovávání, drobná vítězství ve škole, i později v práci. Tisíce drobných střípků se skládá do mozaiky životního štěstí. Vzpomínám, a na tváři mám lehký úsměv.
Lékařka je trpělivá. Čeká, až doběhne můj soukromý biograf, až si vybavím všechny proběhlé radosti, až odpovím.
Doletím až k současnosti. Radosti se proměnily. Dospěl jsem, dozrál, zešedivěl. Radost mi působí zejména jiskřičky v očích těch druhých. Sám už nic dalšího nepotřebuji. Můj život plyne v jasně daných mantinelech osiřelé dospělosti. Kalendář je naplněný událostmi. Proběhlými i těmi, co nás teprve čekají. Narozeniny, svátky, Vánoce, Velikonoce, narození i smrt.
Snažím se svoji odpověď nějak jasně formulovat, a najednou zjišťuji, že mi to vůbec nejde. Má slovní zásoba na tak jednoduchou otázku prostě nestačí.
Včera jsem podobnou sentenci napsal na sociální síť, a odpovědí mi přišlo opravdu hodně. Od přátel i cizích lidí. Pokud je shrnu do několika základních okruhů, pak si radost dělají zejména tímto: dětmi, alkoholem, čokoládou, knížkami, touláním, nicneděláním, těšením.
A čím si radost děláte vy?
