Zásadní otázka, která zazní ve filmu Království nebeské. A odpověď? Žádnou. Chvilka napětí. A pak. Nesmírnou. Jakou cenu má náš život?
Jakou hodnotu máme my sami? K čemu jsme tu, když nic neovlivňujeme? Jakou cenu má náš život, když se necháme smýkat názory jiných. Když slepě posloucháme někoho jiného. Vlastně už sami netušíme, co je správně a co ne. Pochybujeme a tápeme. Rozčilujeme se nad nespravedlností, ale tím to celé končí. Když přijde na věc, srovnáme se s nespravedlností, protože se s tím nedá nic dělat. Navíc tu máme rodinu a tak bude lepší držet hubu a krok.
Klaníme se mocným, kteří mohou všechno. Volíme je ve svobodných volbách a děláme z nich polobohy, kteří pak rozhodují o našich životech. Lidi stejné, jako my sami. Mají stejné potřeby, stejné nároky, stejné názory. Jen mají jinou funkci.
Zakopaný pes (omlouvám se ochráncům zvířat) je v odpovědnosti. Nemáme ji my. Nemají ji ani oni. Ta odpovědnost, která z jedinců dělá lidi. Která z živočichů může udělat úctyhodné osobnosti, tu chybí. Proč? Protože vlastně o nic nejde. Ta hra bude pokračovat stále dál. S námi i bez nás. Stále se budou rozhazovat cizí peníze, stále se budou upřednostňovat sobecké zájmy před společenskými. Stále se najde někdo, komu to nebude jedno. Bude zatracován, osočován a pošpiňován. Od těch, co mají ušpiněné ruce.
Jakou cenu má náš život? Žádnou. Pár kilo masa, nějaký uhlík, kyslík, dusík a vodík. Obrovskou. Ovšem jen v případě, že si uvědomíme svou odpovědnost. V případě, že nerezignujeme na své lidství. V případě, že to nepoložíme.
