Je horko, poměrně značné horko. A tak něco chladného přijde vhod. Třeba taková báječná zmrzlina. Díky Marco Polo
Dneska je to snadné, sáhneme do mrazáku a v některém oddělení si najdeme cuc na klacku, sorbet či nějakou jinou zmrzlou dobrotu ve vaničce. A co víc! Klidně si jdeme po ulici, a málem vrazíme do nadživotní sochy zmrzliny v kornoutku, na kterou hned dostaneme chuť a to je přece marketingový záměr.
Pak už si jen vybereme příchuť, protože správná zmrzlinárna má těch příchutí na skladě hned několik. Někdo dává přednost klasice, tedy vanilkové, případně čokoládové, protože dělá lepší skvrny na oblečení. Jiní sáhnou po exotice v podobě mangové, ananasové či liči. Jsou takoví odvážlivci, kteří si dají šmoulovou nebo ještě něco horšího.
Už máme i zmrzlinové festivaly, kde se připravuje ledové osvěžení z naprosto všeho, co lze vymyslet. Svíčková, gulášová či klobásová příchuť je jen začátek.
Přitom ještě v osmnáctém století (to není tak dávno) byla zmrzlina výsadou jen těch nejbohatších. Připravovala se z různých surovin, ale především ze žloutků, cukru a smetany. Žádná éčka, emulgátory, barviva a dochucovadla. Prostě pravá poctivka.
Dneska se můžeme pobavit i s obarvenou vodou, rostlinnými tuky a přísadami, které bychom ve zmrzlině ani neočekávali. V jednom obchodě jsem objevil i pytlíky s míchanými alkoholickými drinky. Prostě se jen na chvíli šoupnou do mrazáku, a pak se může člověk líznout.
Takže, děkujeme pane cestovateli Marco Polo, že jste nám přivezl zmrzlinu ze svých cest. Děkujeme zástupům starých Egypťanů a Řeků, že si začali dávat med na led. Děkujeme Mongolům, kterým v horách zmrzlo ochucené mléko. A já si soukromě dovolím poděkovat všem výrobcům zmrzlin, sorbetů, nanuků a vlastně všech pochutin, že z nás nedělají pitomce, kteří koupí a snědí všechno, a dodávají nám jen to nejlepší.
